Příroda nás navrhla jako silné lovce, avšak neúprosný proud let a vývoj moderní infrastruktury již dávno degradoval naší vrozenou přirozenost. Nyní žijeme coby vězni kapitalistického systému, odsouzení k věčnému nakupování věcí, které stejně nepotřebujeme. Tyto pocity a myšlenky sdílí i vypravěč, bezejmenný hrdina pozoruhodného příběhu. Nemá je od sebe. Předal mu je Tyler Durden. Přítel, o němž ještě donedávna nevěděl. Parťák s nadhledem a vysokou mírou inteligence. Ten, co mu hodil záchranný kruh v momentě, kdy se topil. Nyní je mu vše jasné. Chápe to. Už není s čím bojovat, není co zabíjet, zkoumat a překonávat. V moři této společenské změkčilosti plave spousta dalších bezejmenných vypravěčů. To my jsme součástí systému. Buď tuto skutečnost přijmeme, anebo se vzbouříme.

Molotovův koktejl

Zajímalo by mne, kolik mladých rozhněvaných mužů mělo tehdy, po návštěvě kina, chuť zdemolovat poštovní schránku nebo vysklít kamenem okno nějaké administrativní budovy, aby si alespoň malou troškou mohli také kopnout do pomyslného establishmentu. Ve své době byl Klub rváčů (1999) režiséra Davida Finchera filmem, který zkrátka nešlo ignorovat, natož přehlížet. Mohl za to jednak jeho inovativní, mimořádně dravý vizuální styl, ale především promyšlený příběh nesoucí na svých křídlech silné antisociální poselství. Nálepka „Mechanický pomeranč pro devadesátá léta“ opravdu není přehnaná, neboť i Klub rváčů představoval hotovou významovou hostinu pro příliv nekonečných diskusí z řad zapálených filmových fanoušků, teoretiků i běžných diváků.

Trvalý význam tohoto moderního thrilleru zůstává pro svou vnitřní intenzitu a myšlenkový přesah neměnný. Jakoby se Klub rváčů snažil za každou cenu odlišovat od drtivé většiny tehdejších a vlastně i současných thrillerů. Daří se mu to výtečně, protože jeho strukturovaný obsah, fungující na několika úrovních, nabízí přehršle dráždivých témat, jež bez přestání zaměstnávají naši mysl a nutí nás nad filmem lamentovat, vyvozovat nejrůznější interpretace a nadšeně se pouštět do opakovaných projekcí.

David Fincher už leccos naznačil předchozím snímkem Hra (1997). I zde se nacházel člověk padající do chřtánu nenasytného kapitalistického systému, přičemž rafinovaná zkouška, které je tento jedinec vystaven, jej naučí bojovat o svůj ztracený život a vážit si dávno zapomenutých hodnot. Klub rváčů jde však mnohem dál, neboť přímočará rovina příběhu mu ani zdánlivě nestačí. Z retrospektivního pohledu vyplývá, že Fincher s každým dalším filmovým zářezem zkoušel, kam až může zajít, bez ohledu na to, jakou spoušť za sebou zanechá. Okázalý umělecký styl ze sci-fi hororu Vetřelec³ (1992) se v Klubu rváčů snoubí s inteligencí nastavenou thrillerem Sedm (1995). Výsledek je krajně provokativní, anarchisticky divoký a jeho štiplavá příchuť rozděluje diváky do dvou skupin. Sledování filmu připomíná zběsilou jízdu na horské dráze, během níž někteří účastníci zvracejí a jiní se nemohou dočkat, až si zase nastoupí. Toto je příběh kultovního thrilleru Klub rváčů.

Rebel

Americký spisovatel ukrajinského původu Chuck Palahniuk je člověkem, který se nebojí. Místo toho, aby před chaosem a nepříjemnými věcmi utíkal, zkoumá je, pitvá se v nich a dokonce jim jde prostřednictvím svých děl naproti. Uchovává si dlouhodobou naději, že mladí, pracovní rutinou a moderním životem otupělí muži si jeho knihy najdou a naleznou v nich užitečné odpovědi, rady a inspiraci. Literární, postmodernisticky laděná díla tohoto svérázného spisovatele jsou svižná, mají strohý jazyk, uhánějí kupředu závratnou rychlostí a stavějí před čtenáře nečekané zvraty a ožehavé úvahy. To, že se jeho nejznámější novela Fight Club (1996) přenesla tak jedinečným způsobem na stříbrné plátno, vnímal Palahniuk jako předem daný osud.

Životní cesta tohoto spisovatele je více než zajímavá. Chuck Palahniuk se narodil ve Washingtonu 21. února roku 1962. Jeho dětství výrazně poznamenal rozvod rodičů a mnohem později i násilná smrt vlastního otce Freda, železničního dělníka a zaměstnance jaderné elektrárny. Fred po rozvodu vedl celkem promiskuitní život a jeho poslední milenkou se stala jistá Donna. S tím se však nedokázal smířit bývalý milenec Dale Shackelford, který Freda i Donnu zastřelil a následně spálil. Opravdová idyla, že? 

Palahniuk v roce 1986 vystudoval žurnalistiku na Univerzitě v Oregonu a záhy poté se začal věnovat novinařině. Protože tato činnost nikam nevedla a nepřinášela mu naplnění,  pomáhal nějaký čas lidem bez domova a později nastoupil k významnému výrobci automobilových součástek jako řadový dělník na montážní lince. Tehdy došlo k události, díky které začal pomalu pracovat na své nejslavnější próze Fight Club. Jeden z dělníků mu na hlavu v žertu vylil kbelík s olejem. Rozezlený Palahniuk ho naháněl po celé fabrice a když jej venku dostihl, strhla se mezi oběma muži drsná pěstní rvačka. Večer po směně spolu však zašli na pivo a stali se z nich nejlepší kamarádi. Jak vidno, přátelství se rodí opravdu různými způsoby. V mezidobí Palahniuk napsal svůj první rukopis Invisible Monsters, který však nakladatelství odmítla, a kniha spatřila světlo světa až po úspěchu filmového Klubu rváčů. Na kariérní průlom si tedy Palahniuk musel pěkných pár let počkat.

Mladého spisovatele velmi trápila homosexuální orientace, kterou před svým okolím úzkostlivě skrýval. Hledání vlastní identity se tak logicky stalo častým předmětem jeho budoucích literárních děl. Dětství poznamenané rozvodem, nespokojenost s vlastním životem, opovržení vůči americkému konzumnímu způsobu života, utajovaná sexuální orientace. Palahniuk připomínal sopku před výbuchem. Frustraci, nahromaděný vztek a potlačované emoce bylo potřeba nějakým způsobem ventilovat. Vzpurný spisovatel se proto stal členem rebelské organizace Cacophony Society. Spolek anarchisticky založených jedinců, který páchal kanadské žerty na veřejnosti a drobné delikty vandalského rázu. Rušení nočního klidu, producírování v žertovných kostýmech, nějaká ta převrácená popelnice, případně provokativní akce. Například v L.A. organizace veřejně ukřižovala velikonočního zajíčka, přesněji řečeno - atrapu zajíčka.

Jak můžeme vidět, spousta podnětů z knihy Fight Club pochází z osobních zkušeností Palahniuka. Odpor vůči konzumu, pěstní souboje nebo organizace Cacophony Society, která se v knize vyvine v teroristickou organizaci. Brzy po vydání se z knihy stal kontroverzní hit. O co tedy v kostce jde? Bezejmenný vypravěč ve středních letech trpí nespavostí a vede nudný život druhořadého úředníka pracujícího pro automobilku. Moderní, kapitalisticky pojatá společnost ovládaná médií a reklamami na šťastný život jej ubíjí. Vypravěč sice není sužován materiální nouzí, ale peníze vlastně ani nemá za co smysluplného utratit. Nachází se v existenční slepé uličce. Jednoho dne potká na pláži výstředního Tylera, jehož osobnímu i mentálnímu kouzlu propadne. Dokonce k němu cítí i sexuální přitažlivost, což je jedna z mála věcí, kterou film utlumí na minimum. Vypravěč společně s Tylerem založí Klub rváčů, kde dochází k tvrdým soubojům mezi podobně frustrovanými muži. Po celé Americe postupně vyrůstají další Kluby rváčů, přičemž rozličné akce této rozvětvené organizace nabírají destruktivní obrysy. Cílem je svrhnout moderní civilizaci a na jejich troskách vystavět nové impérium, kde se lidé vrátí k principům lovců a sběračů.   

Na Fight Club lze nahlížet různými způsoby. Jedni knihu vnímají jako manifest vůči konzumu, druzí si naopak myslí, že se Palahniuk vysmívá idealistům, kteří prahnou po deindustrializaci, opuštění velkých měst a návratu lidstva ke kořenům přírody. Velkou otázkou knihy je i ztráta a hledání mužství, nebo chcete-li, maskulinity. Na toto téma text naráží doslovně i metaforicky. Doslovnost můžeme vidět u pasáží, kde vystupují členové terapeutické skupiny trpící rakovinou varlat. No a v metaforické rovině Fight Club poukazuje na tradiční návrat k mužským instinktům, rolím a hodnotám, což je dobře vidět na postavě vypravěče, který se z nudného úředníka vypracuje ve vůdce násilnicky pojaté organizace. Protože mezi knihou a stejnojmenným filmem není moc rozdílů, nechám si podrobnější analýzu témat na pozdější část článku. Nastal čas na návštěvu režiséra.

Eso es

Zrekapitulujme si nyní klikatou dráhu Davida Finchera napříč devadesátými léty. Talentovaný režisér reklamních spotů a tvůrce nápaditých hudebních videoklipů s přesahem do popových i rockových vod se na stříbrném plátně uvedl sci-fi snímkem Vetřelec³. „Nejlépe vypadající špatný film, jaký byl kdy natočen,“ abych parafrázoval rozsudky tehdejších kritiků. Ponechme teď stranou skutečnost, že s tímto verdiktem krajně nesouhlasím, a podívejme se na celý problém zblízka. Vetřelec³ byl jednoduše řečeno extrémně problematický projekt, nad kterým zlomil hůl nejeden režisér a scenárista. Protože finance na jeho realizaci narostly s postupem let do nezanedbatelných rozměrů, došlo vedení 20th Century Fox k jednomyslnému rozhodnutí, že film se musí dotáhnout do konce za každou cenu. Po relativně krátkém hledání padla volba na Finchera. Mladý, nezkušený režisér producentům bez nadsázky posloužil coby užitečný pitomec, se kterým se může zacházet jako s kusem hadru. Neustálá buzerace, přetáčení denních prací a podkopávání tvůrčí vize Finchera dokonale znechutilo, a to do té míry, že se odmítl podílet na finálním střihu.

Nebýt přičinění slavného producenta Davida Koeppa, možná by měl dnes Fincher na kontě pouze třetí vetřelčí dobrodružství. Byl to právě Koepp, kdo Fincherovi koncem roku 1994 poslal scénář s názvem „Sedm“ od scenáristy Andrewa Kevina Walkera. Bravurně zpracovaný příběh dvou detektivů pátrajících po rafinovaném sériovém vrahovi měl sílu zvrátit Fincherovo rozhodnutí. Videoklipy dostaly definitivní vale a svět získal jeden z nejlepších thrillerů všech dob. I přes krajně nihilistické tónování příběhu dokázal film Sedm bodovat u publika a vydělat velmi solidní peníze. Komerční úspěch následujícího snímku Hra přesvědčil vlivné producenty o tom, že se z Finchera stává budoucí hitmaker. S případným dalším projektem, tedy připadala v úvahu i o poznání štědřejší finanční injekce. Záleželo pouze na tom, do čeho se talentovaný Fincher pustí.

Strach a důsledky

Dne 17. srpna 1996 se kniha Fight Club dostala na pulty knihkupců. Po relativně vlažném startu nabraly prodeje svižné tempo a i přes protichůdné názory literárních kritiků oscilující mezi absolutním nadšením a řečem o morálně závadném díle získal Chuck Palahniuk pocit, že by jeho knize mohlo slušet převedení na filmové plátno. Nešlo mu ani tak o zisk, jako o množnost, jak své názory a myšlenky uvést do širšího povědomí. Na řadu tak přišlo klasické kolečko s nabízením knižních práv všem možným hollywoodským studiím. Palahniuk však neustále narážel. Odmítavé postoje vlivných kravaťáků nebraly konce. Pro jednu část producentů šlo o nezfilmovatelnou knihu a ti starší v ní viděli nebezpečí pro mladou generaci nespokojených Američanů, kteří by některé podvratné myšlenky mohli vzít doslovně. Spisovatel už téměř rezignoval, když v tom projevili opatrný zájem lidé z 20th Century Fox.

Kniha musela nejprve projít takzvaným průzkumným čtením. Této úlohy se zhostil kreativní manažer Foxů Kevin McCormick. Ten pověřil skupinu svých studiových čtenářů, aby dílo podrobně prozkoumali a vyvodili jasný závěr. Tedy zdali je Fight Club vhodnou knihou pro filmovou adaptaci. Reakce byly až na pár výjimek vesměs zamítavé. McCormick předal hotovou zprávu svým nadřízeným, kteří na jejím základě chtěli projekt zarazit v zárodku. Naštěstí tu však byli producenti Art Linson, Ceán Chaffin a Ross Bell. Trojice mužů, pro které kniha přeci jen skrývala jistý potenciál. Producenti si před vedením obhájili své stanovisko a podnikli další nezbytné kroky. Z knihy se „vytáhly“ veškeré dialogy, které si následně předčítali studioví herci. Zvukový záznam byl nahrán na pásku. Délka však atakovala hranici sedmi hodin, tudíž došlo k několika nutným ořezům. Ross Bell poslal zkrácenou, zhruba tří hodinovou nahrávku Lauře Ziskin, výkonné prezidentce Fox 2000 Pictures, což bylo sesterské studio 20th Century Fox. Netrvalo dlouho a Laura Ziskin od Palahniuka odkoupila práva za směšných deset tisíc dolarů.

S citem vůči předloze

Ostřílený scenáristický veterán Buck Henry byl prvním, na kterého si Laura Ziskin vzpomněla. Určitě šlo o opodstatněnou volbu, neboť Henry měl na kontě adaptaci scénáře pro slavný snímek Absolvent (1967) s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Tento scénárista tedy uměl velmi citlivě zacházet se zdrojovým materiálem a při převodu z něj vydolovat to podstatné, aniž by narušil vyznění nosných témat. Fight Club však představoval tvrdý oříšek, nehledě na fakt, že kniha cílila především na mladou generaci třicátníků. Tehdy sedmašedesátiletý Henry se s knihou jednoduše řečeno trápil a možná ho zalil pocit úlevy, když se o slovo přihlásil Jim Uhls. Podstatně mladší scénárista a velký fanoušek knihy Fight Club. Jeho zápal a nadšení výrazně zapůsobilo na Rosse Bella. Producent obratem zatlačil na ta správná místa a Jim Uhls se rázem ocitl na palubě.

Uhls věděl od počátku, co chce a jak má při adaptaci postupovat, aby dosáhl kýženého výsledku. Příběh v jistých rovinách zjednodušil, utlumil homosexuální pnutí mezi ústřední „dvojicí“ klíčových postav, několik témat zvýraznil a překopal celý závěr. Avšak onen apokalyptický nádech dostane konec příběhu až mnohem později. Sám Uhls věděl, že psané slovo značí pouze polovinu úspěchu. Barvitý scénář doslova vybízel pro angažování vizuálně a technicky nápaditého režiséra. Ross Bell vehementně loboval za Petera Jacksona, avšak ten měl už v roce 1997 plnou hlavu Středozemě, prstenu a Hobitů. Dalším na řadě byl Danny Boyle, který nečekaně zabodoval s filmem Trainspotting (1996). Britský režisér byl ale po krk ponořen do práce na dramatu Extra život (1997). Zvažovaný Brian Singer díky mysteriózní kriminálce Obvyklí podezřelí (1995) prokázal rovněž vysoké technické nadání, knihu Fight Club ovšem vůbec neznal a daleko více se zajímal o román Nadaný žák (1991), na jehož základě roku 1998 natočí stejnojmenný film. Mezitím, co producenti chodili v začarovaném kruhu, sjednal si s Laurou Ziskin schůzku člověk, který se knižní práva sám pokoušel v minulosti odkoupit. Tím člověkem byl David Fincher.

Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš?

Krajně nemilé zjištění. Jinak situaci ani popsat nejde. Práva byla fuč dříve, než se Fincher stačil rozhoupat. Bědovat nad tím, proč si knihu nepřečetl dřív, nemělo smysl. Schůzku s Laurou Ziskin si režisér domluvil čistě z profesního principu. Kdoví, třeba mu práva studio prodá. Tudy ovšem cesta nevedla a když mu Ziskin předhodila možnost natáčet film, musel se Fincher od srdce zasmát. Zase ti proradní Foxové. Spolek lidí, kteří do všeho kecají, dusí tvůrčího ducha a málem ho donutili pověsit řemeslo na hřebík. Co s tím? Jak situaci řešit? Stačilo pár kroků. Stačilo se otočit a s díky za sebou prásknout dveřmi, ale možnost přivést k životu tak vzrušující materiál byla neodolatelná. S váhavým souhlasem Fincher automaticky vstoupil do stejné řeky, ale aby svůj krok stvrdil, musel nejprve urovnat vztahy se studiem. A tak došlo k osobnímu setkání s Billem Mechanicem, předsedou a výkonným ředitelem Fox Filmed Entertainment.

Mechanic měl u 20th Century Fox na starost celou řadu funkcí. Distribuci, marketing, producentské aktivity či hladký provoz kabelového kanálu Fox News. Schůzka mezi oběma muži se nesla v uvolněné atmosféře, neboť Mechanic do služeb studia nastoupil až v roce 1994. Tedy dva roky poté, co si Fincher užil svůj režijní očistec. Válečná sekyra byla zakopána a začátkem srpna roku 1997 společnost 20th Century Fox oznámila, že Fincher bude režírovat filmovou adaptaci Klubu rváčů. Rozpočet okolo pětatřiceti milionů připadal režisérovi nedostatečný, ale zatím si své námitky nechával z taktických důvodu pro sebe. Producenti Art Linson a Ross Bell mezitím uháněli castingové oddělení. Pro roli vypravěče (ve scénáři vedeného pod neoficiálním jménem Jack) si přáli ukořistit mladého Matta Damona a Tylera Durdena měl ztvárnit robustně stavěný Russell Crowe. Vychytralý režisér celý frmol sledoval z povzdálí a v tichosti spřádal své vlastní plány. Přišel čas vytáhnout na skleničku starého kámoše.

Pivko s Pittem

Mezi Davidem Fincherem a Bradem Pittem vládl vřelý, takřka přátelský vztah. Kvalitu raných hereckých výkonů u Pitta velmi ovlivňoval dirigent na režijní stoličce a Fincher byl jeden z prvních, kdo z herce prostřednictvím postavy Davida Millse dokázal vydolovat pamětihodný výkon. Naproti tomu Fincher byl Pittovi zavázán za přímluvu u studia New Line Cinema, které si u filmu Sedm vehementně přálo přetočit depresivní závěr. Nebýt Pitta, pak by asi detektiv William Somerset (Morgan Freeman) našel v legendami opředené krabici čerstvý ananas. To jen tak na okraj.

Brad Pitt ochotně přijal pozvání do baru, kde mu Fincher celý projekt podrobně představil. Vizi měl režisér jasnou. Vypravěč, tedy hlavní postava Klubu rváčů, musí k Tylerovi vzhlížet. Musí ho brát jako ekvivalent rockové hvězdy. Tyler Durden ztvárňuje vše, co vypravěč nemá. Je sexy, stylově se obléká, má neotřelé názory a vždy si umí zjednat respekt. Kdo jiný jej měl ztvárnit, než Brad Pitt? Herec, jehož raketově rostoucí kariéra by v přeneseném slova smyslu zrcadlila charakter Tylera Durdena? Dávalo to perfektní smysl. Po čerstvé premiéře filmu Sedm let v Tibetu (1997) se z Pitta stala obletovaná hvězda a idol dívčích srdcí. Taková nečekaně pojatá role by zafungovala jako šok. Herec nadšeně souhlasil, čímž si Fincher zajistil i spuštění druhé fáze promyšleného plánu. S velkou hvězdou na place nebyl problém požadovat podstatně vyšší rozpočet. 20th Century Fox na realizaci filmu uvolnilo šedesát milionů, přičemž sám Pitt si nechal vyplatit šek na úctyhodných sedmnáct a půl milionu dolarů.

Pojetí role vypravěče se muselo ubírat diametrálně odlišnou cestou. Fincher hledal velmi schopného, ale pokud možno neokoukaného herce. Někoho, kdo zvládne psychicky i fyzicky náročnou roli, která vyžadovala velmi specifický přístup. Nemohlo jít o hvězdu kalibru Pitta, jinak by nikdy nevynikl požadovaný kontrast mezi postavami. Režisér nakonec oslovil kultivovaného a velmi inteligentního herce Edwarda Nortona, neboť na něj udělal dojem jeho výkon v autobiografickém dramatu Lid versus Larry Flynt (1996), kde ztvárnil postavu právníka. Sám Norton byl tou dobou smluvně vázán u studia Paramount Pictures, ale možnost pracovat s Fincherem si zkrátka nemohl nechat ujít. Kolikrát za život taková nabídka přijde? Norton chtěl dluh v podobě jednoho studiového filmu dodržet prostřednictvím smluvního závazku. Paramount Pictures následně herce propustilo s tím, že za přislíbený film bude inkasovat minimální plat. Mimochodem, oproti Pittovi získal nově příchozí Norton šek na „pouhých“ dva a půl milionu dolarů. Projekt Klub rváčů začal konečně nabírat ostře řezané rysy.

Osvojení dovedností

Začátkem ledna roku 1998 uvolnilo 20th Century Fox veřejně informaci o definitivním obsazení dvou klíčových rolí. Na Pitta a Nortona čekalo několik měsíců rozličných příprav. Oba herci museli projít viditelnou fyzickou transformací. Pitt potřeboval nabrat potřebnou svalovinu a snížit tělesný tuk na minimum. Po skončení tréninku bylo jeho dokonale ploché břicho pevné jako cihlová zeď. Naproti tomu Norton měl po účinkování ve filmu Kult hákového kříže (1998), v němž ztvárnil drsného neonacistu, svalů na rozdávání. Jeho cílem tedy bylo pracně získanou hmotu shodit. Dále na dvojici herců čekaly hodiny boxu, taekwonda a základů pouličních bojů. Vše pod dohledem profesionálů. Studio hercům zajistilo i jednodenní pobyt v továrně na výrobu mýdel, přičemž Pitt se podrobně seznámil i s dokumenty, které v rámci teoretických úvah popisovaly nacistické postupy při výrobě mýdel z lidského tuku. Sám Pitt si u soukromého zubaře nechal záměrně poničit několik zubů, aby lépe korespondovaly s povahou jeho postavy. Ostatně, co by také člověk pro sedmnáct míčů neudělal?

Fincher mezitím usilovně hledal ideální hereckou představitelku, neboť důležité postavě Marle Singer stále chyběla konkrétní tvář. Mělo jít o trochu starší herečku, ze které by tolik nevyčnívala prvoplánová krása. Pro tajemnou, nihilisticky založenou Marlu studio počítalo hned s několika adeptkami. Winonu Ryder i Courtney Love držely v šachu pracovní povinnosti a zvažovaná Reese Witherspoon přišla režisérovi zase příliš mladá. Ze slepé uličky Finchera vyvedlo až romanticky laděné drama Křídla vášně (1997). Právě zde totiž zazářila britská herečka Helena Bonham Carter. Po svižných kamerových zkouškách bylo rozhodnuto. Nyní mohl Fincher svou pozornost vložit do úpravy scénáře, ve kterém potřebovalo pár konkrétních věcí přebrousit ostří. 

Hrátky se slovy

Jim Uhls je vedený jako jediný scenárista Klubu rváčů. Nikdo nemůže popřít, že při adaptaci odvedl výbornou práci, ale nemělo by se zapomínat na další jména, která jeho vynaložené úsilí ještě o stupeň pozvedla. Fincher se například nedokázal smířit s tím, že scénárista úplně odstranil doprovodný voice-over, neboli mluvené slovo pronášené hlasem, jehož nositel většinou není přítomen v obraze. Uhls tuto vyprávěcí techniku považoval za přežitou a zpočátku nechápal, proč tak vizuálně založený filmař jako Fincher trvá na její přítomnosti. Režisér však správně tušil, že voice-over bude nedílným kořením filmu. Spojujícím tmelem celého příběhu, jež spoustě pasáží dodá potřebný sarkastický říz. Některé dílčí úpravy scénáře probíhaly ještě před obsazením hlavních rolí, ale teprve v průběhu roku 1998 došlo k jeho rozsáhlejším revizím. Kromě Finchera a Pitta nakonec s revizí pomohl i Norton a pozvánku dokonce dostal scénárista Andrew Kevin Walker. Již zmiňovaný autor scénářů k filmům Sedm a 8 MM (1999).

Brad Pitt podotkl, že Tylor Durden je příliš jednorozměrnou postavou a každý druhý divák jeho záměry hned prokoukne. Durden tedy dostal ještě temnější auru a několik přepracovaných dialogů pomohlo prohloubit nejednoznačnost postavy. Pokud mě paměť nešálí, tak v knize se mýdlo vyrábí z tuku jedné konkrétní postavy, a tak tomu skutečně bylo i v původní verzi scénáře. Po úpravě ale tento provokativní nápad dostal úplně nový rozměr, neboť členové Klubu rváčů mýdla vyrábějí z tuku ukradeného z liposukčních klinik, čímž v důsledku více vynikl ironicky absurdní koloběh konzumního způsobu života. Úpravou prošel i proces při výrobě podomácku zhotovené výbušniny. Polyester a benzín tak pro jistotu nahradily jiné substance, aby návod nebyl příliš inspirativní. Za nezapomenutelným závěrem příběhu stojí z valné většiny sám Fincher. V knize výbušnina selže a vypravěč skončí v psychiatrické léčebně. Ve filmové verzi už je ale příliš pozdě na zastavení řetězce událostí, které vedou k masivní explozi a destrukci obřích mrakodrapů.

Nestává se to často, ale sám Chuck Palahniuk po premiéře přiznal, že upravený narativní rámec filmu jeho knihu překonává. K tomu není co dodat. Klub rváčů je v tomto ohledu opravdovou výjimkou. Já osobně knihy a jejich filmové inkarnace nerad srovnávám, neboť jde o dva světy s diametrálně odlišnými pravidly. Když ale od zapáleného čtenáře slyším, že nějaký film překonal knihu, beru to jako nesmírně vzácnou událost hodnou zapamatování.

Pokračování příště.