Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Francouzi HAMASAARI, přejmenovaní z původního názvu SHUFFLE, a jejich album "Ineffable" se stali šťouchnutím, které mě přinutilo vzpomenout, a nejen to, ale taky si znovu oživit album "Damnation" známých Švédů OPETH. Důvody si zřejmě většina z vás dokáže domyslet. Ano, je to díky podobným postupům, projevu i atmosféře, která se zde občasně objevuje v oné nadčasové akustické podobě. Téměř jako opisování. Je to okaté hlavně v úvodu citlivě se rozvíjející skladby "Crumbs" nebo následné "Lords". Ale to je jen jedna z tváří, kterou ve svém albu Francouzi ukazují. Objevují se i další inspirace brousící třeba až k britské neo prog rockové vlně, takže se vkrádá na mysl i Steven Wilson a jeho PORCUPINE TREE.
Oproti předchozí tvorbě ještě pod jménem SHUFFLE je to výrazný posun, neboť se od nu-metalem načichlé hudby dostáváme úplně jinam, a to do melancholicky působící rockové formy, která nasála hodně z i z různých jemnějších prog stylů. HAMASAARI vlastně fungují jako mořská houba, která do sebe nasála všemožné vlivy a hudební ingredience, aby je pak ze svých útrob vymáčkla v podobě zajímavě namíchaného koktejlu. Při procházce albem tak toho z pohledu stylu a provedení nalézáme možná až nečekaně hodně.
Jednotlivé skladby odbočují od zmíněného stylu akustických OPETH a mění se jejich charaktery, takže se při poslechu náladových pasáží vybavují i jména jako PINEAPPLE THIEF, RIVERSIDE, dokonce RADIOHEAD (ty slyším ve skladbě "Bleak") nebo třeba další Francouzi KLONE, o jejichž albu "Meanwhile" tu nedávno byla řeč. To je ta jemnější a emotivnější složka, která v některých okamžicích (závěrečná "Prognosis") odplouvá až do opravdu éterických výrazů, při kterých mi na mysl přichází i umělci vzdušných nálad Norové GAZPACHO. Ale na druhou stranu jsou do alba včleněny i hutnější kytarové postupy, viz neurvalý nástup a agresivní vývoj skladby "White Pinnacles". Takže jsme nakonec zpět u OPETH, kteří v oné kombinaci akustické lehkosti a drsné metalové hrubosti tolik vynikali.
To, co drží album pohromadě a tvoří z něho suverénní celek, je jednak perfektně zvládnutá hladce výrazná zvuková stránka, ale též emotivní atmosféra, která se projevuje ve formě místy až dramatických nálad a proplétání melancholie s citlivě gradující pompou. HAMASAARI jednoznačně cílí na nálady a nebojí se za tímto účelem využít jakékoli prostředky. Možná je to trochu účelové v tom, jak nezakrytě se pouští do kopírování svých vzorů, neboť ta zmíněná podobnost s OPETH může někoho iritovat, ale je nutno uznat, že výsledného efektu se skupině daří dosáhnout.
"Ineffable" je jemné rockové album, ve kterém cestujeme z nenáročných harmonií do zajímavých prog pasáží. Ale nechybí i trocha metalového drivu. Funkčnost této hudby ale z velké části stojí a padá se správnou náladou posluchače. Je to emotivní a melancholická hudba se zajímavou atmosférou, příjemně proudícími melodiemi i chladnou aurou. Rozvláčné pasáže naštěstí skupina doplňuje i burcujícím důrazem. Pestrá směska, která nakonec působí velmi kompaktně, neboť rozdílné postupy a přístupy jsou překryty šikovnou produkcí a čistým nazvučením, které dává albu soudržnost.
"Ineffable" je jemné rockové album, které proudí v nenáročných harmoniích, stejně jako dokáže překvapit zajímavou prog pasáží či zatlačit až metalovým drivem. Kontroverzní může být místy snad až přílišná podobnost s OPETH, nicméně silný emotivní náboj dává skladbám působivost.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.