Cesta do Brna je ze všech stran lemována nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. A hlavně krví na silnici. Bažanti, koroptve, vlaštovky, zajíci, ježci a dokonce i nutrie. Jen bobra jsem za denního světla nezahlédl. Avšak je třeba to absolvovat ve jménu splácení dalších covidových dluhů.

Milena Eva alias GGGOLDDD loni vydala výbornou, hlubokou a podmanivou temnou desku „This Shame Should Not Be Mine“. Z jiného úhlu pohledu desku možná velmi nepříjemnou hudebně a hlavně textově. Dark wave, synth-wave, dark pop, elektro pop, alt pop a mnoho dalších. Takové přívlastky lze najít k žánrovému označení obsahu alba.  Vyzpívat se z traumatu způsobeného znásilněním, nebo se o to alespoň snažit, je nepochybně pro tvůrce osvobozující. Pro některé (potenciální?) posluchače však může být těžko stravitelná.

Tak či onak, éterická Milena je fenomenální charismatická pěvkyně s plnou kontrolou nad rozsahem i silou svého hlasu, i když se jeho rozsah trefuje do sopránu. Na Youtube lze spatřit koncerty s pětičlenným doprovodem. Na tuto šňůru se Milena vydala s trojkou chlapů. Standardní live drumkit byl nahrazen elektronickým padem a jeden z hudebníků (Vincent, jak jsem se dočetl) zároveň obstarával kytaru i syntezátory. No co, když to zvládne leckterý domácí kytarista a skoro zadarmo, dá si říct i zručný Nizozemec. Basa byla vypuštěna a ani to nevadilo.

Během necelé hodinky odezněla skoro celá novinka a navrch nová singlovka „I Let My Hair Grow“. Suverénní Milena excelovala v křehkých polohách i v těch agresivnějších („Strawberry Supper“…). Pořadí skladeb bylo namixováno velice vhodně (ostatně kopírovalo desku), komornější věci se střídaly s tlustými zvukovými hradbami kytar i syntezátorů a návštěvník tak byl udržován v permanentní pozornosti. Skvělý set. Setlist z Brna (ani z Prahy, kde se hrálo o den dříve) nevidět. V Budapešti se hrálo toto. Ale dal bych na to krk, že v Brně zazněla i „Beat by Beat“. Kdyžtak mě opravte.

MONO jsou v našich končinách častými hosty. Vždyť jen na tomto serveru je tohle pátý koncertní report (včetně Vídně). Aktuální deska „Pilgrimage Of the Soul“ samozřejmě celý set otevřela dvěma skladbami, k nimž posléze přibyla ještě „Innocence“.  Zbývajících pět kompozic rovnoměrně pokrylo prakticky celou historii kapely - od r. 2002 (hlučně gradující čtvrthodinová „Com?“ ukončila celý koncert) až po 2019 („Nowhere, Now Here“).

K popisu vyznění a atmosféry koncertu si vás dovolím odkázat na starší reporty.  Japonci to studiově i živě umí skvěle už dvacet let, i když byli jednu dobu kritizováni za příliš smyčců. Současná live produkce (nadále prakticky s nulovým slovním kontaktem s publikem) spočívá výhradně na kytaře, base a bicích a občasném podkresu.   

Závěrem je nutno si postesknout nad chováním mužské části kapely. Skoro celý koncert prosedět a subtilní dámu Tamaki s těžkou basou nechat stát není příliš gentlemanské. Pokud je na vině skolióza, beru hejt zpět.

Fléda má zvuk dlouhodobě skvělý, navíc po covidu investovala do aparatury. Sice jsem tam byl za poslední rok pouze čtyřikrát (tuším), ale sál si s přehledem poradí s ostrým metalem (CRADLE OF FILTH) i s komornějšími žánry (např. Kovacs loni v září). Chválit zvuk na Flédě je tedy jako nosit sovy do Atén. Ovšem Brňáci mohli trochu zabrat špónu, nějaká ta stovka by se ještě vešla. Ale Zbrojovka sestupuje, takže chápu, že na kulturu není nálada.

V hlavě dozvuky koncertu, zpracovávám nesmírně kvalitní kulturní zážitek, za okny auta se míhá potemnělá půlnoční krajina. A za mírnou zatáčkou ve středu jízdního pruhu na poslední chvíli blýsknou vyhasínající oči umírající srny. Bleskový manévr verstappenovských parametrů mi zachraňuje život. Minimálně však mřížku chladiče. Dávejme na sebe pozor.

Za fotky (vyjma setlistu) laskavě děkujeme Mizuki Nakeshu. Více jich najdete u něj na  http://mizuki.cz/2023-05-10-mono-jap-gggolddd-nl/.