Návrat k mému oblíbenému filmu je tady. Zjistíme, jak si dvojka Gibson-Glover sedla na place, představíme si jednu důležitou vedlejší roli, pak si dáme trochu do těla a nakonec vám nabídnu retrospektivní zhodnocení Smrtonosné zbraně.

Sehraná parta

Kamerové zkoušky snad ani nemohly dopadnout lépe. Chemie mezi herci byla od počátku dokonalá. Nezúčastněný pozorovatel by přísahal, že Gibson a Glover spolu hrají od nepaměti. Kamera zůstávala běžet i v době, kdy přišel konec zkoušené scény, protože herci často spontánně pokračovali v rozvíjení dialogu nebo humorného gagu. Glover velmi intuitivně reagoval na Gibsona. Obratně pracoval s jeho nečekanými výstupy a dotahoval nadhozené vtípky k dokonalosti. Při pozdějším ostrém natáčení režisér Donner chvilku zvažoval, zdali nemá Gibsonovu živelnost a občasnou nevyzpytatelnost trochu krotit, ale nakonec ho nechal. Šlo o moudré rozhodnutí. Ona rozpolcenost a občasné záchvaty šílenství totiž zcela přirozeně dotvářely psychiku a komplexnost postavy Martina Riggse. Hotový Mad Max vytržený z osidel postapokalyptické budoucnosti, který opět získal svou ztracenou placku a bouchačku. Glover zase ztělesňoval člověka, s nímž se publikum může snadněji ztotožnit. Riggs byl tou divokou atrakcí, kdežto Murtaugh připomínal realisticky uchopeného otce od rodiny. Normálního chlapa, který se zaplete do extrémní situace. Aby tuto situaci Murtaugh vyřešil, musí použít tajnou zbraň v podobě Riggse.  

Bylo jaro roku 1986. Oba klíčoví herci podepsali smlouvy a castingové oddělení se mohlo zabývat obsazením dalších rolí. Za všechny jmenujme alespoň zákeřného padoucha, skrývajícího se pod úsporným jménem Mr. Joshua. Toho si střihl Gary Busey. Málokdo ví, že tento fyzicky výrazný herec byl nominován na Oscara za výkon v životopisném snímku The Buddy Holly Story (1978). Od té doby však jeho kariéra spíše stagnovala a herec se pomalu topil v moři průměrných filmů druhé kategorie. Čest výjimkám, mezi něž se řadí u nás takřka neznámé drama The Bear (1984) a můj oblíbený vlkodlačí horor Stříbrná kulka (1985).

Busey se tou dobou nacházel ve výborné kondici. Výrazně zhubl a strašně si přál získat nějakou zápornou roli. Tehdy samozřejmě nemohl tušit, že filmoví sviňáci se stanou nedílnou součástí jeho budoucí kariéry. Buď jak buď, Gary Busey byl přijat na základě své výšky a schopnosti nasazovat opravdu nenávistné grimasy. V této přímočaré, nesmírně zlé postavě získal Martin Riggs rovnocenného soupeře, a o to šlo především. Mr. Joshua navíc dokázal opětovně nastartovat hercovu zaseklou kariéru. Je věčná škoda, že to Busey nikdy nedotáhl do té nejvyšší ligy, ale filmoví fanoušci si jeho zdařilých vedlejších rolí nesmírně váží. Energický polda v akční klasice Bod zlomu (1991), oportunisticky stavěný hajzl ze sci-fi pecky Predátor 2 (1990) nebo zelený mozek z filmu Přepadení v Pacifiku (1992), co Stevenovi Seagalovi nafluše do rybí omáčky. Myslím, že je z čeho vybírat.

Malý velký film

Řekněme, že rozpočet patnáct milionů nebyl zrovna velký. Warneři trochu ustoupili ze svých ambic a věřili ve schopnosti režiséra. I Joel Silver původně doufal v trochu štědřejší budget, neboť byl odjakživa fanouškem akčních scén, které zpravidla patří mezi ty nejdražší položky filmu. Honoráře pro herce naštěstí nepředstavovaly žádnou pohromu a tak mohl Donner investovat skoro každý dolar přímo do filmu.

Mel Gibson využil několik měsíců předprodukčních příprav pro rozvoj svých fyzických schopností. Pod dohledem koordinátora kaskadérů Bobbyho Basse absolvoval náročný trénink založený na posílení celého těla a výdrže. Bass má vojenskou minulost a je držitelem černého pásu v judu, což určitě přišlo vhod. Gibson se díky tomu naučil zacházet s rozličnými zbraněmi a bezpečným přístupem k jejich používání. Pod dohledem odborníků na bojové sporty se Gibson a Busey naučili základy capoeiry a brazilského jiu-jitsu. Tvůrčí tým došel k závěru, že právě tyto formy bojových sportů jsou ve filmech ještě značně neokoukané a mohou být tudíž pro diváky atraktivní. Tréninkový režim herci dodržovali i v pauzách mezi natáčením. Příprava na choreografii během závěrečného duelu zabrala necelé dva měsíce. Při ostrém natáčení pak Gibson a Busey fungovali jako perfektně naprogramovaný počítač.

Na řadu přišla i osobní asistence u policejního sboru Los Angeles (LAPD). Gibson a Glover sledovali práci důstojníků přímo v terénu. Řešení konfliktů, sbírání stop, zatýkání a další zajímavé pracovní úkony. Část oddělení LAPD dokonce po celou dobu úzce spolupracovala se štábem, aby si výsledné dílo udrželo jistou míru autenticity. Především tedy na místech činu. Donner během příprav opravdu nic nepodcenil a veškeré i zdánlivě nepodstatné detaily dotvářely celistvou tvář Smrtonosné zbraně.

Pohodička na place

Ne. Žádné pikanterie z natáčení Smrtonosné zbraně prakticky neexistují. Jen nekonečná pohoda a radost z natáčení. To začalo koncem léta roku 1986 a trvalo zhruba do poloviny listopadu. Štáb navštívil bezpočet lokací v Los Angeles a několik ateliérových scén zajistila studia Burbank. Richard Donner byl schopným profesionálem, který si respekt herců získával pozitivním přístupem, jasně kladenými požadavky a velkou mírou dobrosrdečnosti. Žádný řev, diktování příkazů ani povyšování. Od toho tu jsou jiní vládci režijního žezla. Samozřejmě došlo i na časté vtipkování před kamerou, nepovedené záběry a drobné přehmaty, ale jakmile zazněl povel „Akce!“, Gibson i Glover se ve vteřině ocitli v mysli svých postav. Pokud máte možnost zhlédnout nějaká archivní videa z natáčení, můžete se přesvědčit sami. Sám Shane Black, který si do poslední chvíle nebyl jistý výběrem herců, musel po několika návštěvách placu uznat, že Donner věděl moc dobře, co dělá.

Joel Silver si postupem let vybudoval pověst tvrdého producenta, který bedlivě dohlíží na každý aspekt natáčení a měl tendenci do všeho kecat a všechno řídit. Ostatně, brutální zákulisní bitva při vzniku snímku Poslední skaut by sama o sobě stačila na sepsání knihy. V průběhu natáčení Smrtonosné zbraně si však všechno dokonale sedlo. Silver akceptoval vizi režiséra a i když poctivě kontroloval denní záběry a na place byl pomalu častěji než doma, podporoval tvůrčí tým, seč mu síly stačily. Osobně si jen prosadil o trochu více akce a některé plánované scény obohatil svými nápady. Například auto sražené autobusem vyplynulo z jeho momentální pohnutky. Původně měl padouch s vozem plným drog pouze narazit do budovy, ale Silver tomu dodal spektakulární efekt. Nakonec tedy došlo na Blackův „kokainový sníh“, byť se tak nestalo pod kopcem Hollywood Hills.

Nejistá očekávání

S blížícím se návalem nezbytných postprodukčních úprav začaly novinové plátky plnit spekulace o novém filmu Richarda Donnera. Očekávání byla různorodá. Buď půjde o propadák, nebo režisér překvapí. Nic mezitím nepřipadá v úvahu. Tehdejší pochybnosti novinářů se dají pochopit. Kromě prvních dvou dílů Supermana (1978-1980) neměl Donner v zásobě žádný další film stojící na akci. Danny Glover hrát jistě uměl, ale jeho jméno nepatřilo mezi opravdové tahouny doby, což je nutné zdůraznit. Podobný příměr lze aplikovat i na Mela Gibsona. Herec byl stále brán jako ten Australan, co se snaží prorazit v Hollywoodu. Joel Silver však zůstával nanejvýš klidný. Natočený materiál byl jednoduše skvělý. Stačilo ho jen sestříhat, náležitě ozvučit (oscarová nominace) a ozdobit pořádnou hudbou.

Střihač Stuart Baird to neměl zrovna snadné. S Donnerem už několikrát pracoval a moc dobře věděl, že mu bude ve střižně opět dýchat na záda. Donner měl ve zvyku sledovat svou práci až do úplného konce a na Smrtonosné zbrani mu obzvláště záleželo. Tentokrát měl v patách i asistenta Silvera, což pro Bairda znamenalo další důvod ke stresu. Při skládání filmu se dbalo především na plynulé tempo vyprávění. Nikdo nestál o tříhodinový film prošpikovaný hluchými pasážemi. Z filmu tak vypadla poměrně značná část scén ze soukromí hlavních hrdinů. Riggs ve svém karavanu hledící zamyšleně na televizi nebo vtipné scénky z domácnosti Murtaugha. Je toho podstatně víc a některé vystřižené úseky si můžete dohledat na internetu. Nejsou vůbec špatné. Plán udržet stopáž pod hranicí dvou hodin vyšel trojici mužů na jedničku. Před retrospektivní pitvou filmu si dáme ještě svižnou jam session s pány hudebníky.

Dirigent a rocker

Nebýt vkladu kytarové legendy Erica Claptona, finální soundtrack by v mnohém připomínal kopírku hudby použité později ve Smrtonosné pasti. Michael Kamen byl tou dobou časově značně vytíženým hudebním skladatelem. Sotva skončil s komponováním pro kultovní fantasy Highlander (1986), už pracoval na „Zbrani“ a před sebou měl ještě „Past“. Není tedy tak těžké vyvodit, proč si jsou některé hudební motivy mezi oběma snímky tolik podobné. Naštěstí tu byli zmíněný Clapton a saxofonista David Sanborn, kteří filmu dali další rozměr. Natáčení hudby šlo pěkně od ruky, neboť Clapton už s Kamenem spolupracoval na seriálu Edge of Darkness (1985) z produkce britské BBC. Kytarové, bluesově laděné figury podbarvují postavu Martina Riggse, kdežto saxofon se vyskytuje hlavně v přítomnosti Rogera Murtaugha. Díky práci všech tří umělců je hudba snadno identifikovatelná a pevně rámuje celou sérii. Ještě zmiňme v Americe populární skladbu „Jingle Bell Rock“ od Bobbyho Helmse použitou v úvodní titulkové sekvenci.

Dvojitá síla

Městem Los Angeles zmítá chaos. Nová zločinecká organizace Shadow Company, složená z bývalých armádních špiček, dodává do ulic města obrovské množství heroinu. Tvrdé drogy dostanou na scestí i mladou Amandu Hunsaker (Jackie Swanson) zapletenou do prostituce a pornografie. Omámená drogou plující krevním řečištěm spáchá dívka sebevraždu skokem z výškové budovy. Její zdrcený otec Michael Hunsaker (Tom Atkins) za vietnamské války zachránil život svému kamarádovi. Tím je nynější policejní seržant Roger Murtaugh (Danny Glover). Čerstvý padesátník toužící po klidu a spokojeném rodinném životě. Hunsaker od svého kamaráda žádá protislužbu za záchranu života, která spočívá v dopadení a ideálně zabití všech, kteří mají něco společného se smrtí Amandy. Nebude to snadný úkol a Murtaugh navíc musí řešit ještě jeden problém. Jako parťák je mu přidělen Martin Riggs (Mel Gibson) z oddělení narkotik. Jde o neřízenou střelu, s níž nechce nikdo pracovat. Riggs totiž podle všeho není normální a trpí sebevražednými sklony.

I z dnešního pohledu zůstává stát rozum na tím, co všechno Richard Donner dokázal nacpat do sto deseti minutové stopáže. V průřezu necelých dvou dní, do nichž je vměstnán děj, se toho odehraje opravdu hodně. Murtaugh se seznámí s Riggsem, zabijí společně pár lidí, dojde k pozvání na večeři, během níž Riggs flirtuje s dcerou Murtaugha. Do toho tu máme únos té samé dcery, exploze, přestřelky, helikoptéru, mučení, kamarádské popíjení piva a útok psa na kocoura. Smrtonosná zbraň je pouťovým balónkem nafouknutým k prasknutí, a přesto nepůsobí přeplácaně. Všechny ty honičky a exploze tu už byly stokrát předtím, včetně vyjednávání s únosci nebo záchrany na poslední chvíli. Film Richarda Donnera má však k dispozici hned dva výrazné taháky. Postavy, na kterých nám citelně záleží, a svojský režijní styl založený na pečlivě dávkovaném tempu, kde se každý přísun násilí a střelby objeví v ideálně vybraném okamžiku.

Když zmiňuji postavy, mám tím přirozeně na mysli ústřední duo hrdinů. Síla zde pramení z jejich kontrastu. Jakoby neustálé tření těch dvou poldů odráželo druhou tvář filmu plnou chaosu a násilí. Jde o často používaný koncept, ale Shane Black do něj díky vybroušeným dialogům dokázal přinést svěží vítr. Nedá se to sice ověřit, ale scénárista našel pravděpodobně inspiraci ve snímcích 48 hodin (1982) a Policajt z Beverly Hills (1985). I zde je určitá rovina děje založena na nepravděpodobném partnerství, přičemž Black z této premisy těží maximum a roubuje na ní svůj těžko napodobitelný literární styl. Roger Murtaugh je stárnoucí polda, který sází na rozum a snaží se každý pracovní den přežít bez úhony. Martin Riggs zase připomíná šílence, jenž navíc kašle na to, zda se dožije dalšího dne. Murtaugh je výrazně starší než jeho energií nadopovaný kolega. Na druhou stranu, Murtaugh má všechno. Dům, jachtu a milující rodinu. Riggs o všechno přišel. Tragickým způsobem ztratil svou ženu, je osamělý a reálně pomýšlí na skoncování se životem. Murtaugh jde do každé akce s chladnou hlavou, ale Riggs nedbá na bezpečí, neboť jeho vlastní život stojí na sekundární úrovni. Murtaugh je černý, Riggs bílý.

Všechny fyzické a především povahové odlišnosti pomalu dospějí ke kompromisu, jehož těžiště leží v etice, kterou sice Murtaugh i Riggs vnímají každý po svém, ale respektují ji oba. Jde o kouzlo. Jedno z velkých tajemství tohoto filmu, kde vývoj postav zásadním způsobem ovlivňuje míru zábavy. Komediálně laděné rodinné scénky z domácnosti starostlivého Murtaugha a hlaveň zbraně v ústech slzícího Riggse nemohou více zdůrazňovat odlišnost světů obou hrdinů, a přesto spolu vlivem zásadního dějového obratu navážou spolupráci založenou na důvěře. Po únosu dcery se věc stává osobní a protože Riggs je empatická bytost a ví moc dobře, co ztráta milované osoby znamená, nemůže nechat svého partnera na holičkách. Jeho oslabený pud sebezáchovy z něj činí „smrtonosnou zbraň“. Náhle jsou oba hrdinové spojeni pouty chlapáckého přátelství, které nenaruší ani společně prožité mučení, fyzická zátěž a ultimátní souboje muže proti muži. Hořící kulisy a akční sekvence vyplouvají na povrch pouze tehdy, když spolu dvojice policistů nepracuje na budování vztahu. Toto cyklické střídání rytmu nám účinně pomáhá splynout s Murtaughem a Riggsem při řešení případu.

O co víc ústřední dvojice hrdinů dominuje plátnu svou přitažlivostí a vnitřním pnutím, tím méně zajímavými se stávají záporáci. Generál Peter McAllister (Mitchell Ryan) je šablonovitý padouch, který se s jistým Hansem Gruberem (Alan Rickman) nemůže vůbec poměřovat. Nejde ani o stejnou váhovou kategorii. McAllister trousí obligátní drsné hlášky, prahne samozřejmě po moci a penězích, a v okamžiku, kdy se začne grilovat ve svém vlastním autě, divák na něj zapomene. Naštěstí je tu oddaný nohsled Mr. Joshua (Garry Busey). Nemá rád poldy, nesnáší Vánoce a jeho ruce jsou patrně z azbestu, neboť s ním nepohne ani plamen ze zapalovače, kterým mu generál flambuje ruku, aby před zákazníky zdůraznil nebezpečnost své zločinecké organizace. Monstrózní fyzická přítomnost tohoto blonďatého ďábla s výrazným předkusem dokonale zastiňuje svého šéfa. Garry Busey patří bezpečně mezi stěžejní rozpoznávací znaky první Smrtonosné zbraně.

Richard Donner dokázal vystavět nesmrtelný pomník osmdesátých let, v němž je příběh nadřazen akci, která plní funkci akcelerátoru posouvajícího přátelský vztah dvou mužů na vyšší úroveň. Samotná akce je přehledná a řemeslně skvěle zmáknutá, přičemž svou přepáleností a občasným vytržením z reality nepopírá dobu, ve které vznikla. Ale to je v naprostém pořádku. Násilí a přestřelky se stávají jakousi surrealistickou ozdobou, protože základní energie filmu pramení z příběhu. To v zásadě platí i pro padouchy, kteří, jak se zdá, nemají žádné racionální hranice a chladnokrevně ničí vše, co jim stojí v cestě. Právě taková míra nebezpečí ale v důsledku zvyšuje strach o hlavní hrdiny. Funguje to, a funguje to i u diváckého spektra, jež běžně akční žánr nevyhledává. Klíčová symbióza scénáře, hereckého obsazení, dovedností Richarda Donnera a odvážných kaskadérských kousků dala vzniknout jednomu z nejpůsobivějších akčních filmů nejen osmdesátých let.

Okamžitá klasika

Oficiální premiéra filmu je datována na 6. března 1987. Smrtonosná zbraň se na prvním místě žebříčku udržela krásné tři týdny. Šlo o jednu z těch vzácnějších výjimek, kdy film velebí kritika a zároveň má skvělé tržby. Výsledných sto dvacet milionů dolarů myslím hovoří za vše. Bez zajímavosti jistě nezůstává fakt, že Smrtonosná zbraň se navzdory „erkovému“ rattingu a poměrně velké míře vulgární mluvy stala postupem let ryzí rodinnou zábavou. Takový ten krásný popcornový biják, k němuž se v sobotu večer svalí celá rodinka a užívá si notoricky známé repliky. Film rovněž výrazně pomohl posunout akční žánr na novou úroveň. Z psychicky labilních hrdinů se v devadesátých letech stala norma. Každá další „buddy movie“ se chtě nechtě musela nejprve vypořádat s dvojicí Glover a Gibson. Když jsme u toho, tak Roger Murtaugh se bezpečně zařadil mezi nejslavnější postavy Dannyho Glovera. Naproti tomu Mel Gibson naplno prorazil a v dalších letech úspěšně dokázal, že není jen zdatným hercem, ale také fenomenálním režisérem.

Jsou tu ovšem i temnější aspekty rychle nabytého úspěchu. Shane Black napsal scénář i pro druhé pokračování, do něhož zakomponoval smrt Martina Riggse. Tohle ovšem Warneři nemohli připustit. Management dobře věděl, že v rukou drží pozvolna se rodící franšízu a proto byl Black nakonec odvolán. Z jeho scénáře bylo použito jen torzo, které posléze obalil scénárista Jeffrey Boam. Pro Blacka šlo o bolestivé dloubnutí do žeber. Warner Brothers opustil v nepřátelské náladě a později, během práce na snímku Poslední skaut, výrazně ochablo i jeho přátelství s Joelem Silverem. Scénárista Shane Black byl jeden čas naštvaný na celý svět a svou frustraci utápěl v drogách a alkoholu, což ho stálo i vážný vztah. Dnes je však nad věcí a zásadně si vybírá projekty, nad kterými může mít plnou kontrolu. Tedy scénář, režii, herecké obsazení a vůbec vše, co souvisí s tvorbou filmu.

Zdařilá série

Jsem nepokrytým obdivovatelem všech čtyř dílů Smrtonosné zbraně. Druhý díl dle některých fandů dokonce překonává ten první, což je vzácnost, která popírá staré známé rčení: „Dvojky stojí za hovno!“ Jistě, drobné chyby se najdou. Třetí díl má asi nejslabšího záporáka a „čtyřka“ zase neví, zdali chce být komedií nebo akčním filmem, nehledě na přítomnost Chrise Rocka, jehož afektovanost značnou část publika vytáčí. Já tohle házím za hlavu a moc dobře vím, proč celá série drží tak skvěle pohromadě. Je za tím stabilita a sounáležitost. Až na menší obměny zůstalo jádro celého tvůrčího týmu po celá léta stejné. Můžete si pustit libovolný díl a bezpečně víte, že režii krotí Richard Donner, na proces vzniku dohlíží Joel Silver, o hudbu se dělí Kamen s Claptonem a v ústředí všeho dění stojí Danny Glover a Mel Gibson, které na dlouhé cestě doplnil nenapodobitelný komediant Joe Pesci a sebevědomá Rene Russo. Pokaždé, když se všichni aktéři sešli u dalšího pokračování, bylo to jako návrat domů. Do prostředí, kde panuje pohoda a vřelé vztahy.

Ani Warner Brothers se ke svému rodinnému stříbru nikdy nechovali macešsky. Po poslední klapce ukončující natáčení Smrtonosné zbraně 3 (1992) rozdal managment svým miláčkům sedm klíčků od zbrusu nových Range Roverů. Důkaz vděku za odvedenou práci. Vozem z placu tak kromě Gibsona a Glovera odjel mimo jiných i Joe Pesci, Rene Russo nebo kormidelník Richard Donner. Jak Terry Semel po letech vzpomínal: „Těch necelých čtyři sta tisíc za nová auta nás nepálilo. Vzhledem k faktu, že třetí díl vydělal celosvětově přes tři sta dvacet milionů dolarů, šlo opravdu o drobné.“

Co napsat závěrem? Tam, kde akčnímu žánru často dochází dech, přichází Smrtonosná zbraň se silnými postavami a jejich osobními životy, které každý další díl pozvolna rozvíjí. Akční žánr nemusí vždy stavět na emočním náboji, ale Smrtonosná zbraň tento přístup úspěšně popírá. Respektuje akci jako takovou a dělá z ní opulentní kulisu, pod jejímž povrchem není skryto obsahové prázdno, ale podstata životních aspektů a vše, co život jako takový obnáší. Od rodinných trampot až po osobní selhání. V jádru půjde pořád o čtyři akční filmy ze staré školy, které vznikly proto, aby v kině pobavily své publikum. Avšak ona poctivost a radost z natáčení se jako příslovečná nit táhne celou sérii, a právě tím se tyto filmy tak liší od svých souputníků. Když něco děláte poctivě a srdcem, většinou neminete cíl. Na počátku téhle skvělé jízdy stála první Smrtonosná zbraň!