Kardinál Patrick Henry Roark sedí na židli a šokovaně hledí na uříznutou hlavu Kevina. Mladého kanibala, s nímž společně pojídali prostitutky. Jeho vrah sedí hned naproti a spokojeně si vychutnává cigaretu. Tím vrahem je Marv. Zjizvený bouchač na své krvavé misi. Poslední dívkou, kterou kardinál s pomocí Kevina zavraždil, byla Goldie. Osudná chyba, neboť Goldie poskytla Marvovi úžasnou noc plnou vášní. Roark se snaží sebe i Kevina ospravedlnit. Pojídáním morálně zkažených dívek prý absorbovali jejich duše. Tyto „prospěšné“ skutky navíc řídil samotný Bůh, jenž ke kardinálovi promlouval skrze Kevinova ústa. Marv si prohlíží malý krucifix, vypustí do prostoru cigaretový kouř a suše konstatuje: „Já jenom vím, že jíst lidi je divný.“ Pak se zvedne a brutálním způsobem zakončí cestu pomsty.

Hrdinové, kam se podíváš

Filmy podle komiksových předloh. Rozličné vesmíry s propletenými vztahy superhrdinů a superpadouchů převáděné talentovanými i o poznání méně talentovanými režiséry na stříbrné plátno. Z komiksových filmů se stal výnosný byznys, který zásadním způsobem ovlivnil filmařský průmysl. Kdysi skomírající značka Marvel Comics se přetavila v Marvel Cinematic Universe (MCU). Mediální gigant chrlící desítky filmů s pestrobarevnými hrdiny zachraňujícími svět. Jsou jich kvanta a i přes narativní šablonovitost neustále trhají rekordy ve sledovanosti. Je jedno, kolik herců se vystřídá v roli Batmana (DC) nebo Spidermana (Marvel), lidé si stejně budou pamatovat jen samotnou postavu. Je jedno, jaký úkol před sebou daný hrdina má, protože zlo musí být v drtivé většině případů vždy poraženo. Lákavá myšlenka o plnohodnotném zhmotnění komiksových sešitů postupem let vykrystalizovala do podoby zahořklého úšklebku. Kvantita přebíjející kvalitu je dnes standardem, který spousta vlivných režisérů zarputile bojkotuje. Mezi jinými i Quentin Tarantino, jinak velký fanoušek komiksových sešitů.

Z napsaných řádku jasně vyplývá, že ani já sám nejsem zrovna fanoušek tohoto do sebe zahleděného filmového směru. Samozřejmě nemůžu a ani nechci házet vše do jednoho pytle. Asi je to dáno tím, že kromě klasické literatury se čtením komiksů zabývám, a pak je tu ještě jeden podstatný faktor. Mezi všemi těmi filmy se nacházejí i opravdové perly, které řadím hodně vysoko nad ostatní. Je tu třeba dystopická freska Strážci (2009) od vizuálně nadaného Zacka Snydera. Bez povšimnutí nemůže zůstat ani John Favreau a jeho hravý Iron Man (2008) nebo „realisticky“ pojatá trilogie o Batmanovi (2005-2012), za níž stojí Christopher Nolan. Poslední jmenovaný příspěvek sice svádí k úvahám, zdali se ještě stále jedná o komiksové filmy, ale nikdo nemůže zpochybnit filmařské kvality, které Nolan do své temné trilogie promítl. Můžeme jít ještě dál. Inteligentní snímek X-Men (2000) jako vůbec první komiksový film otevřel řadu sociálních témat a sebevědomě zkoumal xenofobii. Spider-Man (2002) byl na svou dobu až překvapivě věrně převedený komiks a Strážci galaxie (2014) i přes klasicky uchopený vzorec souboje dobra se zlem dokázali, že i komiks si může dělat srandu sám ze sebe.

Tedy ano. I když kolem sebe vidím tuny a tuny umělohmotného balastu, jsou tu i světlé a – v případě tohoto článku – temné výjimky. Sin City (2005), u nás vedené pod distribučním názvem Sin City - město hříchu, rozhodně spadá pod výjimečné komiksové inkarnace. Nutno podotknout, že této skutečnosti velmi pomáhá i netradiční, mimořádně originální předloha, z níž snímek Roberta Rodrigueze povstal.

Můj vztah vůči tomuto svéráznému režisérovi je značně komplikovaný. Oceňuji jeho přímočarý přístup, vizuální nápaditost, brutální uchopení akce a černý humor, jaký prezentuje nářez Desperado (1995) a upíří masakr Od soumraku do úsvitu (1996). Na druhou stranu krajně opovrhuji rodinnou ságou Spy Kids (2001-2014). To, že nějaké dílo primárně cílí na dětské publikum, ještě neznamená, že musí být debilní, ne? Navzdory občasným klopýtnutím však stále platí tradice, že pokud se Rodriguez dostane k zajímavé látce, je schopen velkých věcí. Sin City v době uvedení velkou událostí rozhodně bylo a já dodnes vzpomínám na úsměv od ucha k uchu při opouštění kinosálu. Sice jsem měl na krku čerstvých osmnáct let a nadšení z řady filmů, které mi tehdy přišly výjimečné, postupem let vyprchalo, ale Sin City si můj obdiv zachovalo. O tom, proč tomu tak je, si povíme za chvíli. Nejdříve musíme navštívit mimořádnou osobnost světa komiksů, bez které by černočerné dílo Roberta Rodrigueze nikdy nevzniklo.

Ženský a bouchačky

Americký kreslíř, scénárista a dnes už také režisér Frank Miller byl ve světě komiksů vždy považován za sólového tvůrce, jehož díla jsou určená především dospělým čtenářům. Spadá tedy do kategorie umělců typu Jamese O’Barra, Alana Moora či Roberta Kirkmana. I tak ale nad ostatními v jednom aspektu výrazně vyčnívá. Tvůrčí proces si hlídá od „A“ do „Z“. Pokud si za příklad vybereme dost možná nejslavnější komiks všech dob Watchmen (1986), zjistíme, že scénář napsal Alan Moor, nakreslil jej Dave Gibbons a o kolorování se postaral John Higgins. Tohle však v případě Millera neplatí. Alespoň ne vždy. Nihilistické příběhy si sám píše, kreslí a jen velmi nerad do svého soukromí vpouští někoho cizího. Dlouhou řadu let to dokonce vypadalo, že k žádnému zfilmování nikdy nedojde, protože Miller si své milované rodinné poklady střeží jako oko v hlavě.

Frank Miller má na kontě celou řádku povedených komiksových příběhů. Batman: Návrat temného rytíře (1986) výrazně změnil pohled na obávaného strážce zákona. Po svém uchopil i ikonického Daredevila nebo Neuvěřitelného Hulka. Vynechat nelze ani historií a mýty opředenou rubanici 300: Bitva u Thermopyl (1999). Je toho opravdu moc, ale nejikoničtějším dílem v jeho rozsáhlém rejstříku navždy zůstane město prolezlé korupcí, násilím, prostitucí a pochybnými antihrdiny, kde má zákon jen nicotnou váhu.

Drsný sbohem (1991) se stalo prvním příběhem vycházejícím z fiktivního města Sin City. Cesta brutálního hromotluka Marva dokonale ilustrovala Millerův jedinečný styl. Perfektní perokresba evokující staré noirové detektivky, kupředu uhánějící příběh, trefné vnitřní monology, přítomnost mimořádně černého humoru a především město samotné a jeho pozvolna se rozvíjející mytologie. Následovaly další sešity, další příběhy plné krve, bezpráví a všeobjímající temnoty. Z těch opravdu povedených jmenujme alespoň díla Ženská, pro kterou bych vraždil (1993), Velká tučná zabijačka (1995) a Ten žlutej parchant (1996). Miller, který si reputaci vybudoval spoluprací s DC Comics a Marvel Comics, si svůj sen začal plnit pod hlavičkou Dark Horse Comics, které je známé tím, že výrazně podporuje autory a chrání jejich práva. To je vlastně jeden z důvodů, proč byly příběhy z města Sin City tak dlouho nedostupné pro filmařský průmysl. Miller zkrátka nechtěl, aby si s jeho postavami mohl každý nakládat dle libosti, a Dark Horse Comics mu tuto výsadu dopřálo.

Najít ve městě Sin City nějakého hrdinu je téměř nemožné, a když už se konečně objeví, má většinou psychické problémy, sklony k alkoholismu a na kontě pár zabitých nebo zmrzačených lidí. Žádní rytíři v běloskvoucí zbroji, ale pochybně vyhlížející individua s jizvami na těle i na duši. Millerovy antihrdiny kupředu vysloveně nežene nějaký morální kodex, ale konkrétní důvody. Splacení dluhu, osudná femme fatale, msta a ve zcela výjimečných případech konání dobra, což v důsledku znamená zabíjení ještě horších lidí, než jakými sami jsou tito drsní průvodci, s nimiž máme možnost okusit špínu nočních ulic, nevděk a nebezpečí na každém rohu.

Samotné Sin City (též Basin City) je zasazeno do západní části Spojených států. Když přes den nesvítí spalující slunce, smáčejí tamější ulice krůpěje hustého deště. Geografické uspořádání je různorodé. Od zalesněné oblasti Sacred Oaks až po vyprahlé pouštní duny. Zajímavou oblastí je i Staré město se svou čtvrtí červených luceren, kam má policie vstup zapovězen. O zákon se zde starají prostitutky připravené splnit zákazníkům každé přání. Běda však tomu, kdo by nezaplatil nebo se na dívce dopustil násilí. Prostitutky jsou férové, ale nelítostné a v případě nutnosti smrtelně nebezpečné. Samotné policejní složky připomínají spíše úderné vojenské jednotky, což s výskytem mimořádně vysoké kriminality dává smysl. V drtivé většině případů je však zákon ovládán zkaženými mocnosti a ta hrstka poctivých poldů vypadá jako spolek naivních bláznů, kteří bojují za předem prohranou věc. Ostatně i nejmocnější bytost ve městě, senátor Roark, je zkorumpovaný hajzl bránící zájmy svého zvrhlého syna s pedofilními sklony. Zločiny mají snad všechny myslitelné tváře. Prodej drog, obchod s bílým masem, sériové vraždy, kanibalismus, sexuální násilí.

Nejlepším způsobem, jak prozkoumat všechna špinavá zákoutí Sin City, je sehnat komiks, začíst se a očima pozorovat úžasné kresby, která mají moc přivodit neklidné spaní. Je více než zjevné, že pokud vytvoříte takto propracovaný svět s funkčními postavami, nechcete, aby celé vaše úsilí zneužil nějaký neumětel pro účely laciného spotřebního zboží. Frank Miller byl dlouhá léta neoblomný, nepřipouštěl absolutně žádná vyjednávání. Komiksy mu zajistily pěkné živobytí a těch „pár“ dolarů navíc nestálo za to, aby jeho životní dílo prošlo degradačním procesem. Byl tu ovšem jeden chlápek, který ho neustále otravoval. 

Neodbytný filmař

Robert Rodriguez je dost možná největším fanouškem Sin City na světě. Dosti vytrvalým fanouškem. Miller od něj v minulosti dostal i pár obdivných dopisů a několikrát se s ním telefonicky spojil. Nefungovalo nic. Nepomohl příslib v podobě režijní spoluúčasti, ani sliby o zachování podstaty zdrojového díla. Pak však vychytralý režisér přišel s ďábelským nápadem. Koncem roku 2003 vytušil, že je umělec takříkajíc „načnutý“, a tak natočil kraťas jménem „Zákazník má vždy pravdu“. Příběh vychází z šesté knihy o Sin City, která je u nás vedená pod názvem Chlast, děvky a bouchačky (1998). Do rolí Muže a Zákaznice obsadil Joshe Hartnetta a Marley Shelton. Na tomto několikaminutovém segmentu uplatnil veškeré technologie, s nimiž chtěl natočit celovečerní film. Plastický černobílý obraz, rafinované až minimalistické užití barev, digitální kulisy v pozadí. Esence papírového komiksu převedená na plátno téměř 1:1. Jelikož si Rodriguez práci s moderními technologiemi vyzkoušel při natáčení snímku Spy Kids: Špioni v akci (2001), byl výsledek prakticky dokonalý. Se slovy: „Takhle by to mělo celé vypadat, a pokud se ti to nebude líbit, nechej si ten film pro pobavení přátel,“ poslal výsledek práce Millerovi. Slavný komiksový autor konečně obrátil.

Alenka v říši divů

Asi tak se Frank Miller cítil během tři měsíce trvajících předprodukčních příprav. Byl to bez přehánění svět, jaký do té doby znal jen z televize a filmových magazínů. Astronomicky drahé digitální kamery, nejrůznější rekvizity, autenticky zpracované kostýmy, neuvěřitelné programy mající moc skrze jedničky a nuly zhmotnit prostředí, které tak důvěrně znal. Miller měl plné právo na adaptování scénáře, výběr povídek a dokonce mohl mluvit i do hereckého obsazení. Se zaujetím sledoval Jessicu Albu ohánějící se bičíkem na vyvýšeném pódiu, podal si ruku s Brucem Willisem a navíc získal možnost režírovat části samotného filmu, z čehož byl pochopitelně velmi nervózní. Když mu Robert Rodriguez řekl, že Marva může hrát jedině Mickey Rourke, kreslíř trochu znejistěl: „To je ten chlapík z 9 a ½ týdne?“ Pochybnosti se však v okamžiku, kdy Rourke energicky rozrazil dveře do ateliéru, rozplynuly. Nacházel se ve výborné fyzické formě a v jeho zhyzděné tváři se odráželo svědectví o dlouhých letech utopených v moři alkoholu a přílivu opojných drogových večírků. Marv jako vyšitý.

Každé postavě obsažené ve třech příbězích, dle kterých začalo filmové Sin City ožívat, musela být přidělena odpovídající herecká tvář. Jakmile mezi kreslířem a režisérem došlo ke shodě, byl vybraný adept osloven. Z desetiminutového kraťasu se stal ideální tahák pro získávání herců: „Tohle je ten komiks a takhle to bude vypadat. Máš zájem?“ Bruce Willis se dle svých slov rozhodl po jediné minutě, bez ohledu na to, jak bude vypadat zbytek. Kromě výše uvedených jmen se na seznamu vyskytla celá řádka dalších známých tváří. Někteří na nabídku kývli hned, jiní s díky odmítli, a pak tu byla hrstka herců, jejichž pracovní diář přetékal jinými povinnostmi. Co si budeme povídat. Pár hereckých es odradil i fakt, že nebudou středem pozornosti v záři reflektorů. Jinými slovy, žádná z postav se nedá vyloženě označit za hlavní. V případě projektu, jakým byl Sin City, šlo však o zanedbatelný problém, o čemž se přesvědčíme v následující kapitole.

Červená a bílá

Robert Rodriguez byl tou dobou naplno ponořen do možností, jaké mu nabízely digitální kamery a pokrokové CGI efekty. Doslova mu otravovaly mysl. Během natáčení snímku Spy Kids 2: Ostrov ztracených snů (2002) prý nadšeně pobíhal po place a před kolegy prohlašoval: „Tohle je budoucnost filmu! Nemusíš čekat šest hodin, než ti nasvítí scénu. Prostě si světlo vytvoříš v počítači a položíš ho, kam uznáš za vhodné!“ Tuhle premisu hodlal v Sin City dotáhnout k dokonalosti. Nutno podotknout, že ambiciózní záměr mu nakonec vyšel, protože mohl pracovat s výborným zdrojovým materiálem. Téměř devadesát procent filmu se natáčelo před zeleným pozadím, přičemž rekvizity tvořily pouze čtyři praktické sady. Noční Kadie’s Club, Hartiganova vězeňská cela, byt kurátorky Lucille a nemocnice. Do toho připočteme samostatné rekvizity jako elektrické křeslo, dveře nebo různé modely aut.

Ostré natáčení rozkročené mezi únorem a březnem roku 2005 bylo velmi svižné a energické. Rodriguez opravdu neztrácel čas. Jelikož se tvůrčí tým nepohyboval v reálných lokacích, nemusel režisér řešit okamžitou dostupnost některých časově zaneprázdněných herců. V momentě, kdy si například Bruce Willis udělal čas, jednoduše přišel, stoupl si před zelené plátno a po dvou až třech natáčecích dnech mohl v klidu odejít domů. Patrně jediným problém, se kterým režisér zpočátku zápasil, byla krev. Zobrazit ji v přirozené červené barvě nepředstavovalo výraznou zátěž, ovšem místa, kde měla v rámci stylizace zářit bílou, zamotala expertům na speciální efekty hlavu. Klasická filmová krev se ukázala jako nepoužitelná rekvizita, neboť neposkytuje ostrý vizuální kontrast nutný k tomu, aby mohla být v postprodukci převedena do bílé. Vše nakonec vyřešilo užití červené fluorescenční kapaliny. Po styku s intenzivním světlem kapalina zvýšila svůj jas a pracovníci z oddělení speciálních efektů jí mohli konečně dodat potřebný bílý odstín.

Ostatně, bílá barva je pro výsledný film určujícím rysem. Všimněme si, že různé odstíny bílé se objevují především v konfrontaci s fyzickými předměty. Bílé šperky, kravata nebo náplasti na těle Marva. Rodriguez se tímto přístupem snažil zvýraznit skryté podprahové vjemy. Zakódovaná symbolika nejen pro čtenáře komiksu, ale i pro vnímavé oko diváka. Brýle kanibala Kevina mají v raných záběrech neprůhledná bílá skla, což jednak zakrývá jeho oči a zároveň zvýrazňuje anonymitu i zlé úmysly. Otevřené dveře v místnosti, kde se ve strachu krčí dětská oběť, jsou černé, ale světlo za nimi je bílé. Doslova únikový východ z temné situace. V prologu povídky „Ten žlutej parchant“ vidíme souboj dobrého a zlého poldy na molu. Hartigan jakožto zástupce kladné strany je postřelen a vytéká z něj bílá krev. Užití tohoto kroku nám napovídá, že byla prolita nevinná krev. Takových příkladů je mnoho a jen to dokazuje, že i když Rodriguez pracoval velmi rychle, ve skutečnosti měl vše do detailu promyšlené.

Nepřítel z vlastních řad

Už v prvních dnech natáčení si Rodriguez uvědomil, že Frank Miller je daleko více než jen odborným poradcem. Jeho úžasné komiksové knihy doslova tvořily hotové storyboardy, podle kterých jednotlivé příběhy ožívaly před očima. Sled nakreslených pohybů převedených do obrazu. Rodriguez si přál, aby jméno Millera bylo uvedeno jako první v úvodních titulcích. Pod záminkou svého dřívějšího slibu ho rovněž připustil i k režírování vybraných pasáží. Logicky se tedy nabízela možnost uvést Millera jako dalšího režiséra, jenže tady Rodriguez tvrdě narazil na pravidla GDA (Directors Guild of America). Volně přeloženo - Americký svaz režisérů. Ten v žádném případě neumožňoval ideu dvou režisérů podepsaných pod jedním dílem, obzvláště když Miller neměl žádné režijní zkušenosti. Protože si Miller odmítl připsat plné zásluhy, učinil Rodriguez zcela mimořádnou věc. Vystoupil z tohoto prestižního společenství.

Náhle si mohl dělat, co chtěl. Pokud by nějakou scénu natočila třeba uklízečka, mohl její jméno docela v klidu uvést jako další režisérku. Tím se dostáváme k hostování režiséra, kterým není nikdo jiný než Quentin Tarantino. To, že mezi oběma filmaři dodnes panují vřelé přátelské vztahy, asi zdůrazňovat nemusím. Rodriguez slíbil za jednodolarový honorář složit několik partitur pro snímek Kill Bill: Vol. 2 (2004), a teď přišla řada na splacení dluhu. Tarantino byl přizván, aby si natočil jeden kratší segment pro Sin City. Jak asi tušíte, Tarantino je milovníkem analogového filmu a starých režijních postupů. Vstupem do zcela nových vod si tak zpočátku vůbec nebyl jistý. Rodriguez tak v mnohém připomínal Darth Vadera, jenž Luka Skywalkera láká přejít na temnou stranu síly. Možnost zkusit si natáčení před zeleným plátnem však byla natolik silná, že Tarantino podlehl. Pro ujasnění, jde o pasáž v autě, kde Dwight McCarthy rozmlouvá s uťatou hlavou Jacka Raffertyho alias „Jackieho Boye“. Inu, více příznačnou scénu si Tarantino opravdu vybrat nemohl.

Míchání černobílého koktejlu

Postprodukční práce uháněly vpřed závratnou rychlostí, neboť naklíčovat připravené digitální kulisy do hotového polotovaru nebyl žádný problém. Špičkový software dokázal bez větších potíží realizovat veškerou uměleckou vizi režiséra. Film byl natočen v barevném formátu a onen specifický černobílý styl mu byl dodán až v závěrečné fázi úprav. Tímto způsobem Rodriguez složil jednak poctu filmu noir, ale také dodržel podstatu komiksové předlohy. Nihilistický přesah, výrazné stínování a jakýsi gotický nádech dodaly filmu maximálně temnou a zlověstnou tvář. Tím, že byl film již předtočený, mohl Rodriguez kontrolovat opravdu každý myslitelný aspekt včetně střihu nebo občasného použití jiných barev než dominantní černé a bílé. Vše má samozřejmě svůj smysl a pomáhá do filmu dostat patřičnou hloubku. Žlutý parchant má barvu pokožky až jedovatě kyselou. Hartigan nemusí znát identitu ani záměr této postavy, protože divák přirozeně ví, že význam žluté signalizuje cosi odporného. Tohle ovšem nemusí platit pokaždé. Vlasy prostitutky Goldie také září žlutou barvou, nicméně použitý odstín evokuje spíše auru andělské bytosti. Právě tyto vizuální kontrasty dokáží zveličit povahu postav i bez nutnosti verbálních projevů.  

Pokud jde o hudební stránku věci, tak Rodriguez velmi toužil angažovat Hanse Zimmera, který byl bohužel časově zaneprázdněn hned třemi projekty. Skladatel mu alespoň doporučil přátele z oboru. Konkrétně Graema Revella a Johna Debneyho. Samplerů a kytar se ovšem nebál ani sám Rodriguez. Hudba v Sin City je ve výsledku mixem ponurých basových partů, saxofonu, naléhavých orchestrálních výjezdů a decentního elektronického křoví. Samostatně soundtrack příliš nefunguje, ale ve filmu bezpečně splňuje svůj účel. Ikonickou se stala především skladba „Cells“ od britské skupiny THE SERVANT, užitá v naprosto skvostném traileru, který si Rodriguez sám sestříhal. Nastal čas vyrazit do ulic.

Město hříchu

Co je vlastně film Sin City? Regulérní thriller v temných kulisách, nebo precizně oživená komiksová adaptace? Asi všechno dohromady, přičemž symbióza tohoto fiktivního světa a moderních filmařských technologií tvoří maximálně účinnou audiovizuální výbušninu. Sin City, to jest zhmotněná noční můra nadopovaná růstovým hormonem s jedinečnou noirovou atmosférou. Oproti starým vzorům stříbrného plátna jsou však osudové femme fatale daleko nebezpečnější, detektivové tvrdí jako skála, antihrdinové vyšinutí a zkažení nepřátelé dokonale zvrhlí. Herecké hvězdy v dlouhých kabátech se tu producírují po věčně mokrých ulicích, neustále kouří a vedou chorobné vnitřní monology. Svět je magicky černobílý. Tedy až na občasný krvavý gejzír, namodralý kouř z cigaret a jednoho žlutého parchanta.

Je potřeba říci, že Sin City spadá do kategorie filmů, které nejsou ani tak o vyprávění, jako o stylu. Ten je tvořen směsicí drsného make-upu, počítačových efektů, perfektně padnoucí hudby, deštěm nasáklých kostýmů a množstvím monologů, které jazyk filmu noir osekávají na kost. Slavná jména herců zde hrají sekundární úlohu a jejich fyzická přítomnost je důležitá především pro akceleraci drsných archetypů. Jessica Alba, Rosario Dawson, Carla Gugino, Bruce Willis, Mickey Rourke, Benicio Del Toro, Clive Owen, Elijah Wood. Ti všichni ztvárňují výrazně stylizované postavy vržené do hyperreality, kde můžete chodit, i když vás smete auto v plné rychlosti, a kde kulka v hlavě nepředstavuje výrazný problém. Čas a místo si zde vzájemně protiřečí. Máme tu auta jako vystřižená z padesátých let, ale zrovna tak můžeme spatřit člověka s mobilním telefonem. Kombinace minulosti, přítomnosti, pochybných podivínů a špíny na každém rohu vytvářejí jedinečný fiktivní svět, který může naplno fungovat jedině na stránkách komiksu nebo na stříbrném plátně.

Film tedy vypráví tři samostatné povídky, přičemž jistým pojítkem je postava barmanky Shellie (Brittany Murphy), jež více či méně proplouvá celým děním. Povídka „Ten žlutej parchant“ tvoří prolog a celý film uzavírá, čímž chtěl Rodriguez pravděpodobně vytvořit dojem uzavřeného narativního rámce. Z produkčního hlediska šlo o nanejvýš rozumný tah, neboť při intenzivním tempu vyprávění, jakým Sin City disponuje, by jednomu příběhu pokrývajícímu dvouhodinovou stopáž rychle došel dech. Jednotlivé povídky (jmenovitě „Drsný sbohem“, „Velká tučná zabijačka“ a „Ten žlutej parchant“) uhánějí po podobné trajektorii a mají několik jednotících prvků. Ústředního protagonistu, drsné vnitřní monology, vydatnou porci extrémně přepáleného násilí a pekelnou misi, v jejímž středu leží žena v nesnázích, po které jde vyšší mocnost, sexuální deviant nebo rovnou kanibal. Tyto jednotlivé pojící segmenty zajišťují snímku Sin City celistvost. Vše připomíná zvrhlou divadelní hru o třech dějstvích, sevřenou do obruče černobílých kulis digitální městské zástavby. 

S tím, jak se film posouvá vpřed, si každý divák dříve či později všimne, že každá ženská postava zde vystupuje v roli striptérky, prostitutky, nájemné vražedkyně a jejich těla jsou buď nahá nebo decentně zakrytá kůží a latexem. V Sin City není prostor pro feminismus ani genderovou politiku. Obviňovat ale Millera ze samoúčelného šovinismu není přesné. Kreslíř si pouze bere svůj milovaný filmový směr a aplikuje na něj neomezené možnosti komiksových extrémů, kde je vše záměrně přehnané, absurdní a mnohdy i vytržené z reality. Podívejte se na jakýkoliv klasický film noir a uvidíte ženy degradované do pozic sexuálních objektů a manipulativních potvor. Zastaralý princip, který Miller obohatil o komiksové steroidy. Stejnou věc musí zákonitě ctít i Rodriguez. Ten skrze nesmrtelné antihrdiny a absurdní, až směšné množství krve podtrhuje styl své inspirační modly. Jednotlivá filmová políčka nám neustále připomínají, že se nacházíme v oživeném komiksu, kde hraje prim především nadsázka a černý humor. Každá ženská oběť, na které byl spáchán jakýkoliv druh násilí, je navíc po zásluze pomstěna. A je přitom zcela fuk, zdali viník skončí s katanou zaraženou v pupku, nebo mu někdo holýma rukama urve genitálie a zatluče hlavu do země.

Robert Rodriguez si pečlivě osahal možnosti pokrokových filmařských technik a prostřednictvím projektu Sin City našel ideální vypravěčskou disciplínu, neboť se rozhodl sledovat komiksovou předlohu s až maniakálním zaujetím. Dodržet černobílý a z hlediska marketingu nekomerční formát nijak nesouviselo s ekonomickými důvody. Šlo o nekompromisní umělecké rozhodnutí. Způsob, jakým se všechny povídky prolínají a vracejí ve smyčkách zpět, aby mohly být dokončeny, je jedinečný. Rodriguez ví, jak pracovat s tempem, střihem a atmosférou. S jiným scénářem to klidně mohlo skončit katastrofou, ale Frank Miller předal režisérovi klíč, který odemyká dveře do temného světa, kde jsou zastaralé popkulturní archetypy recyklovány a natřeny podmanivou vizuální fasádou. I z dnešního pohledu jde o odvážný, krajně riskantní filmový projekt. Dle mého soudu už Robert Rodriguez nikdy nebyl tak kreativní a inspirativní jako tehdy, když spojil sílu s Frankem Millerem.

Opojná vize

Neo-noirový kriminální thriller Sin City vstoupil do amerických kin 1. dubna 2005. Byť ve Spojených státech netrhal zrovna rekordy ve sledovanosti, dokázal si na sebe vydělat především díky Evropě. Při rozpočtu čtyřiceti milionů dolarů se finální cifra zastavila těsně pod hranicí sto šedesáti milionů. Část úspěchu jistě spočívá na bedrech distribuční společnosti Miramax Films, která Sin City propagovala, seč jí síly stačily. O zbytek se postarala šuškanda a až překvapivě příznivé recenze. I když nejeden novinář zmiňoval nedostatek lidské stránky, sexismus a znepokojivou míru násilí, průlomové audiovizuální zpracování dostalo snad každého. Hodně hlasů se rovněž shodlo, že jde o doposud nejvěrnější adaptaci komiksu. Zájem o tvorbu Franka Millera zcela logicky stoupl. Vlna nových fanoušků brala jeho obrazové romány doslova útokem. Co více si nadaný kreslíř mohl přát?

Robert Rodriguez posunul termín „adaptace“ na zcela novou úroveň. Vlastně ji posunul na samotnou hranici filmařských možností. I pro mě osobně zůstává Sin City vizuálně nejnápaditější komiksovou adaptací, která se kdy dostala na filmové plátno. Spousta filmařů se snaží zachovat vzhled a náladu komiksových sešitů, které těžkopádně převádějí do filmových políček, ale Rodriguez je všechny o několik mil přeskočil. Tím, že grafické romány Franka Millera použil v rovině doslovných scénářů, dokázal publikum ponořit do opojné, leč krajně znepokojivé noční můry, kde smyslné kurtizány představují zákon a citově zmrzačení muži páchají zvěrstva ve jménu pomsty. Město postavené na lžích a násilí. Tak nebezpečné a přitom tak přitažlivé. Tím vším je Sin City.