Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
DØDHEIMSGARD sú etablovaní experimentátori na súčasnej metalovej scéne, kde pôsobia už dobré tri dekády. Tento fakt potvrdzuje nedávny album "A Umbra Omega", rovnako tak nadžánrová klasika "666 International". Na oboch si čas spoľahlivo vylámal zuby. Po opätovnom zmiznutí excentrického Aldhrahna z postu vokalistu nebolo jednoduché predikovať, kam bude smerovať trajektória tvorby Nórov nateraz pod pevnou taktovkou multiinštrumentalistu Vicotnika.
Štylistické ukotvenie v oblasti "A Umbra Omega" sa mu zrejme pozdávalo, a preto sa tentokrát neposúvame o dimenziu inam, ale cestujeme v rovnakom kompozičnom vesmíre. A to vskutku unikátnym spôsobom v súlade s ambíciami a víziou aké by sa dali od kapely formátu DHG čakať. Nakoniec je dobré, že som si dal s recenziou trocha načas, nakoľko preskúmať všetky skryté zákutia "Black Medium Current" chce čas, pričom k ozastnejšiemu vnemu pomohlo aj otupenie prvotného "wow" efektu, ktorý nahrávka v sebe obsahuje.
Tento je definovaný perfekcionistickým zvukom a produkciou, ktorá v plnom dynamickom rozsahu prekresľuje každý nástroj vrátane vokálu, ktorému diktuje hlavne melodická forma s bohatým využitím vrstiev. Už úvodné inštrumentálne klavírne takty "Et Smelter" nastavia tón i naládu celej nahrávky, ktorých sa ďalších sedemdesiat minút budeme držať. "Black Medium Current" je tak eklektický album, ktorý sa drží emocionálne depresívno melancholického náboja na veľmi širokej inštrumentálnej ploche, ktorej mohutný rozmer je ťažké obsiahnuť jedným posluchom.
Na druhej strane sa nedá hovoriť o neprístupnosti, práve naopak - nahrávka je otvorená s krištáľovo čistou produkciou a rýchlo vstrebateľná, ohromuje hlavne množstvom vyšperkovaných motívov a nečakaných zlomov nálad, štruktúr ako aj žánrov. Za všetky takéto momenty spomeniem záver úvodnej "Et Smelter" a jednu z kompozične najzaujímavejších vecí "It Does Not Follow", ktorá má nádherný "flow" nesúci sa na výraznej basovej linke a graduje až niekam do blackmetalových zákutí v strede na pozadí tepajúcej elektroniky, aby sme to uzavreli v zovretí ambientného zvukového priestoru. Jednoznačne je tu počuť, že s každým ruchom, zvukom alebo motívom sa kompozične pracovalo tak, aby vytvoril finálne umelecké spektrum a ťaživý emocionálny vnem.
Black metal nie je tentokrát nosnou témou, ale je podriadený cieľovej atmosfére a pracuje sa s ním úsporne. Ako celok je album možné vnímať aj cez jeho kozmickú atmosféru, ktorá je dokonale zhmotnená v bezútešnej forme implozívneho monumentu "Abyss Perihelion Transit" s rovnako tématizovaným klipom. Perfekcionizmus sprevádza vyváženie nástrojov a postupov a je možné si veľmi rýchlo obľúbiť každú skladbu. Nedržia sa totiž žiadnych kompozičných šablón ani klišé. Prekvapí doslova smutne krásny hlavný motív "Hallow" nasledujúci po refréne, aby sme ho v polovici rozlámali na kúsky a v poslednej tretine skladby znova zložili do úplne iného kompozičného tvaru stále sa držiac rovnakého vnútorného náboja skladby.
Zvukomalebná pulzujúca nahrávka s prenikavou esenciou čierneho kovu, plná kreatívnych nápadov a nálad oscilujúcich v širokom spektre žánrov. DØDHEIMSGARD znova boria hranice a vytvárajú pozoruhodné dielo ašpirujúce na piedestál (nielen) ich tvorby.
9 / 10
Skladby
1. Et smelter
2. Tankespinnerens smerte
3. Interstellar Nexus
4. It Does Not Follow
5. Voyager
6. Halow
7. Det tomme kalde morke
8. Abyss Perihelion Transit
9. Requiem Aeternum
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 14. dubna 2023 Vydavatel: Peaceville Records Stopáž: 69:37
JINÉ POHLEDY
Shnoff
10 / 10
Na Mi toho moc k doplnění nezbylo, tak jen heslovitě helter skelter: - u mě se prvotní "wow" efekt nedostavil, u mě to byl wtf efekt. Pejska a kočičku jsem nikdy neměl rád. K očekávání nepřispěl ani dopředu uvolněný singl v podobě "Abyss Perihelion Transit", který toho metalu moc nenabídl, - "wow" efekt se dostavil až kolem 5. poslechu a co je nejdůležitější, od té doby trvá furt, - ten "flow" deska nabízí od první do poslední vteřiny i přes ty časté zlomy a změny v podstatě hudebního žánru i v rámci jediné skladby, ale je třeba se na něj napojit více poslechy, - úžasný songwriting, každý motiv, pasáž, riff je vytěžený maximálně přesně, ani nedotažený ani přetažený (rozdíl oproti dvěma předchozím deskám, kde se to občas rušivě překombinovalo). Vybudí mé emoce a přeskočí na úplně jiný. Ovšem pozor, navazující pasáž ten flow vůbec nenaruší, jen ho akceleruje či usměrní. Příklad? Kolem 3:35 v "It Does Not Follow" fade-outuje krásný melancholický motiv, aby do něj vpadl řezavý kvapík s Vicotnikovou hromovou polohou. V 6:53 "Halow" kytara vytrylkuje nahoru, až rozvine nádherný chorál. Jako bych sledoval časosběrný záběr na růst květu růže, - skvělé individuální výkony - Vicotnika hlavně jako vokalisty, kdy ty různé polohy střídá dle potřeb kompozic. Tklivě smutní, důrazně hřmí, teatrálně deklamuje... Narozdíl od Aldrahna nepřekračuje hranici, za níž by byl jeho projev rušivý. Jana Vrbková potvrdí? Famózní je Myrvoll. Je třeba nasypat? Nasype (úvod "Det Tomme Kalde Mørke"). Je třeba podržet vzdušné pasáže? Uvolněně nachází, do čeho třísknout, a vždy vybere dobře. Je třeba vystřihnout nějaké progresivní rudimenty? Není problém. - perfektně sestavené pořadí skladeb. Ze začátku v 1. a 2. skladbě zlehka podráždit elektronikou, pak nasadit naplno komplikovanější kousky (3., 4. a 6.), profackovat rubanicí (7.) a posledními dvěma songy po tom emocionálním posluchačském vypětí naladit jemný chill out. Zabodovala by vzpomenutá "Abyss Perihelion Transit" jako otvírák? V žádném případě.
Chápu, že deska může mnohé zklamat. Kytary zní hladce, jemně bzučí, často jen nenápadně podpírají tu bohatou nadstavbu. Jsou součástí nějaké umělecké vize, které se taky může netrefit. Ostrého black metalu málo a opulentní elektronika nemusí cílovou skupinu najít. Cover s celkem nápadnou pinkfloydovskou narážkou také cosi signalizuje. Uvidíme.
Ještě se zaptáme ChatBota.
"Už máš nějaké informace o letošní desce kapely Dødheimsgard s názvem "Black Medium Current". Jak bys její obsah popsal a jak by k ní měl posluchač přistupovat zejména v kontextu s dosavadní tvorbou kapely?"
ChatGPT: Omlouvám se, ale můj znalostní základ je omezen na informace dostupné do ledna 2022, a nemám aktuální informace o albech, která by mohla být vydána po této datové hranici. Proto nemám informace o albu s názvem "Black Medium Current" od kapely Dødheimsgard. Můžeš se pokusit najít aktuální informace na internetu nebo se obrátit na zpravodajské a hudební zdroje pro nejnovější informace o této desce a jak se hodnotí v kontextu tvorby kapely Dødheimsgard.
Tak nic, musíte si poradit sami. Za mě se jedná o mistrovské dílo, které si zaslouží plný kotel. Bravo!
10. listopadu 2023
ZE SHOUTBOX-u
Thorn
Najprv sa treba oslobodiť od faktu, že ide o najmäkšiu dosku DHG: ponúka sa myšlienka, že by sa viac hodila k iným Vicotnikovým projektom. Tsunami agresivity ustúpilo zvukovým plochám, plynúcim od blacku po elektropop(!). Začnite s "Interstellar Nexus".
Pondělí, 29. května 2023
Shnoff
Zpočátku se jeví, že to nemá hlavu ani patu, jelikož DHG už nepřikládají k lebce zapnutou cirkulárku. Prim hraje všeprostupná melancholie s krásně znělou basou. A "It Does Not Follow" je jedna z nej věcí, co DHG složili. Roste to jak bambus ve vlhku.
Úterý, 18. dubna 2023
Arrow
Fantastická zvukomalebná nahrávka s prenikavou textúrou čierneho kovu, plná kreatívnych nápadov a nálad oscilujúcich v širokom priestore žánrov. DHG znova boria hranice a vytvárajú pozoruhodné dielo ašpirujúce na piedestál nielen ich tvorby. Bravo.
Neděle, 16. dubna 2023
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
svartenatt
9 / 10
Na tuto recenzi jsem čekal od vydání.
DHG se změnili, ne špatně, ale evolučně. Co se změnilo a degradovalo je vokální stránka. Vicotnik je úchvatný, ale Aldrahn byl jedinečný.
Škoda ztráty a sláva Urarv.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.