Hardcoreová senzace ZULU v Praze. Kalifornský objev z LA se dostal do povědomí hardcoreových fans hlavně prostřednictvím politických témat a klipů, které v některých případech mají téměř hiphopovou estetiku nebo na nich členové kapely srovnávají účty s KKK. Ve smíchovském svatostánku Underdogs večer otevírají plzeňští HYACINTH. Kapela, která za krátkou dobu existence stále roste a začíná se řadit mezi stálé pilíře domácí scény. Jejich posledním zářezem je deska "Look Who's Alone Now" vydaná pod hlavičkou Day After.

Ve složení sádrokartonář, sádrokartonář, student umění a sádrokartonář zalévají pozvolna plnící se smíchovský sklep mladickou energií a já se nestačím divit. Před více než rokem jsem byl na Sedmičce, kde hráli na derniéře FLOWERS FOR WHORES. Pásl jsem se na jejich „telecích“ začátcích a nadšeneckém a trochu stydlivém, byť velmi ryzím projevu. Pár měsíců a všechno je jinak. HYACINTH působí sevřeněji a přímočařeji. V Underdogs podali sebevědomý výkon opírající se o aktuální album a přidali dvě nové skladby. Největším posunem je zpěvák Hynek, který se na prknech pódia pohybuje, jakoby se na nich narodil. Všechno jim ten večer hrálo do karet, set neskutečně rychle utekl, nebyla žádná zbytečná přestávka a zvuk ostře řezal vše, co mu stálo v cestě.

O to větší rozpaky pak vyvolali ZULU. Klipy mají velkoparádní a moc jsem jim držel palce, aby byl koncert minimálně tak drtivý. Ale nebyl. Ten dojem, který si odnáším, lze shrnout do slova „rozpačitý“. Mezi skladbami se objevovaly nesouvisející mezihry, které spíše, než aby podpořily flow koncertu, ho bouraly. Navíc byly na můj vkus poměrně dlouhé. Zvuk se podivně přeléval, basák snad po každé písničce hledal na zesilovači zvuk. Celé to na mě působilo jako kapela, která nemá moc zkušeností se živým hraním. A bohužel v tomto případě ani pózování ani obličejové grimasy s vyplazeným jazykem situaci nezachránily. Na chvíli jsem se našel u klipovek "Straight From Da Tribe Of Tha Moon" a "On The Corner Of Cimarron & 24th", ale to mi přišlo vlastně hrozně málo. Očekával jsem energii, která mě smete. Možná jsem očekával i trochu víc napětí, tlaku a nihilismu, ale nedostal jsem nic z toho. Pravděpodobně je chyba na mé straně, protože jsem si nějak představoval koncert ještě před tím, než se uskutečnil, a nakonec byl zkrátka jiný a já ho nepochopil. A možná už jsem moc starý a tento trend je pro mě něco nového, co nemohu pochopit. Snad mi dává naději jen to, že podobné rozpaky měli i thrashkids, kterým bych mohl být otcem.