Vskutku bouřlivou meteorologickou křivkou si prošlo počasí během letošního ročníku festivalu Brutal Assault. Od propršeného úvodu, přes příjemný „pozdně jarní“ střed až do téměř tropického finále. S tímto šla ruku v ruce nesmírně pestrá a bohatá soupiska kapel, čítající letos kolem 150 vystupujících. V takovéto situaci má návštěvník v podstatě jen 2 možnosti. Buď zvolí „konzumní“ model, spočívající v neustálém přebíhání mezi scénami, ve snaze zhlédnout co nejvíce kapel. Kromě enormních nároků na tělesnou schránku tento postup v sobě skýtá i nemožnost si patřičně vychutnat celá vystoupení svých oblíbenců. Naproti tomu druhá možnost nabízí se plně koncentrovat na několik pečlivě vybraných interpretů a (bohužel) se smířit s faktem, že mnohým dalším oblíbencům prostě dáte košem. Já letos zvolil přesně tuto strategii a tím pádem jsem se musel vzdát několika dalších vystoupení. Výsledkem bylo, že jsem kromě jiných v tomto roce i výrazně zanedbal zasloužilé death metalové veterány (DYING FETUS, DEICIDE, OBITUARY...), což by v případě méně nabité soupisky absolutně nepřicházelo do úvahy.

Návrat kontroverzního prostoru

Jestliže jsme loni s velikým povděkem kvitovali existenci malého pódia v zadní části areálu, letos se rozložení jednotlivých scén vrátilo do předchozího stavu. Zatímco několik málo večerných vystoupení v Bastionu X v loňském roce evokovalo atmosféru úplně jiného (rozuměj mnohem skromnějšího) festivalu, a to včetně odvážných žánrových odboček, a dávalo tak dokonale oddechnout od mumraje kolem hlavních scén, tentokráte jsme museli opět vzít zavděk „průchozí“ scéně v Octagonu. To samozřejmě mělo svoje pozitiva i negativa. K těm kladným stránkám v podobě skvělé sestavy neokoukaných kapel se dostanu níže, negativa už jsou obecně známá. Vzhledem k průchozímu charakteru místa se hlavně ve večerních špičkách uzavřený prostor výrazně ucpával a snaha zhlédnout své oblíbence často znamenala dostavit se na místo alespoň 20 minut před hrábnutím do strun. Pořadatelé, vědomi si tohoto problému, zkusili odvážný krok v podobě lineárního průchodu, kdy vchod a východ byl vždy pouze jedním směrem. Výsledkem však byly ještě větší zácpy, zejména po konci jednotlivých vystoupení. To bylo dost frustrující hlavně v případě, že jstě chtěli doběhnout na jednu z hlavních scén a kromě stání ve frontě vás ještě čekal okruh z Underground square kolem venkovních hradeb Octagonu. Na druhou stranu i navzdory stísněnému prostoru uprostřed zdí je zde pro diváky stále více místa, než vzadu v Bastionu X, kde si popravdě natřískaná vystoupení SPECTRAL WOUND anebo LAMP OF MURMUUR moc nedovedu představit.

Výraznou a mnohými zaznamenanou změnou je i nárůst cen uvnitř areálu. Něco podobného jsem předpovídal už ve shrnutí minulého ročníku, aby skutečnost překonala i moje pesimističtější očekávání. Nicméně i navzdory „chorvatským“ cenám některých jídel se nakonec při troše zkoumání daly najít pochutiny za v rámci možností smysluplné ceny, přičemž si muzikou zmožený jedinec nejednou i slušně pochutnal. V tomto směru bude trend asi neúprosný a s nějakými redukcemi cen potravin směrem dolů asi do budoucna nelze příliš počítat. Tomuto vlastně odpovídá i národnostní složení návštěvníků, kde co do počtu jsou ti domácí (rozuměj Češi a Slováci) sice stále skupinou nejpočetnější, fokus na zahraniční fanoušky je však jasný už nejpozději od prvního ročníku konaného v josefovské pevnosti a že se tento jen a jen prohlubuje, je rovněž jev trvalý a nezvratný. Osobně s tím nemám nejmenší problém. Pestré národnostné složení festival příjemně oživuje a jestliže mají vyšší ceny jídla a zejména pití někde pozitivní efekt, tak je to rozhodně v redukci počtu opilců uvnitř areálu. Letos jsem jich zaznamemal nejvíce v řadách tuzemských vyznavačů metalu ve věku 45+, což je paradoxně skupina asi nejhlasitějších kritiků cenové politiky a vůbec celkového směřování festivalu.

Bez zasloužilých umělců to prostě nejde!

Periodicky se navracejícím tématem je opakovaná přítomnost zasloužilých a pro mnohé už i okoukaných headlinerů. Je sice pravdou, že za tahouny jednotlivých ročníků jsou často považovány kapely, jejichž studiové kvality jsou dávno za zenitem a kterým stačí přehrávat osvědčené fláky z 80. anebo 90. let. I letos se jich samozřejmě vešlo na soupisku hned několik. Neutuchající zájem publika, jehož jádro i navzdory silné přitomnosti mladších ročníků, tvoří generace metalistů vyrůstající právě v posledních dvou dekádách minulého století však hovoří jasnou řečí. S těmito kapelami se na Brutal Assaultu prostě budeme ve větší než menší míře potkávat, dokud budou ochotné a hlavně schopné vylézt na pódium.

Do této kategorie však ještě nelze úplně řadit americké IMMOLATION, kterým to z desek šlape náramně, avšak v Josefově to haprovalo. Technické problémy a z mého pohledu ne plně soustředěná kapela udělaly své, byť vše nakonec zachránil fakt, že to bylo první vystoupení, které se mi ihned po příchodu do pevnosti podařilo zhlédnout. Faktor počátečního nadšení pomohl, ale příště budu asi přísnější. Naproti tomu AGNOSTIC FRONT vydávají víceméně čím dal stejnější nahrávky, ale živě je to pokaždé úplně jiná parketa. Status legendy amerického hardcore, prověřený a nenudící repertoár a samozřejmě pódiová show plná energie a nenuceného nadšení dala vzpomenout na loňské řádění souputníků SICK OF IT ALL. Snad jen s tím dovětkem, že díky přítomnému blátu po dopolední deštivé smršti to tentokrát proběhlo bez masivního circle pitu kolem stánku zvukařů.

Lze do této přihrádky zařadit i znovuzrozené POSSESSED? Ti mají na kontě i ponávratovou desku, která sice nic moc nového nepřináší, ale stále slušně přehrává letitá témata. Z původní sestavy sice zbyl pouze na vozíček připoutaný zpěvák Jeff Becerra, jehož roztomile vidláckému dialektu šlo rozumět jen s vypětím všech lingvistických sil, to však nijak neubralo patřičně archaickému vyznění popůlnočního vystoupení skupiny. Bylo vcelku jedno, zda-li se hrálo z legendárních desek „Seven Churches“ a „Beyond The Gates“ z roku 1985, resp. 1986 anebo z již zmiňované 4 roky staré nahrávky. Představení především pro starší a pokročilé a pro mnohé z nich zcela jistě splněný sen.

Portugalští MOONSPELL datují svá stěžejná díla do devadesátých let a tomu přesně odpovídal i úvod jejich vystoupení. Fernando Ribeiro, který příští rok oslaví padesátiny, už dávno není tím démonickým vlasáčem, spíše teď připomíná motorkáře/rockera ve středních letech. Kapela však stále zůstává zábavnou a příjemnou koncertní atrakcí a když alespoň v mém případě sáhne i do rezervoáru se jménem „Irreligious“, tak v zásadě nemám žádné další speciální nároky.

Pouze na historických archivech bylo postaveno i vystoupení amerických BIOHAZARD. Ke skupině se nedávno znovu připojil basista a samozřejmě i nezaměnitelný vokalista Evan Seinfeld, a tak se zcela logicky hrálo hlavně z několika prvních alb. Bylo příjemné sledovat, jak ryze devadesátková muzika spočívající v kombinování hardcore, metalových sólíček a hip hopu rezonovala v nadšeném publiku a když zazněly pecky z pro mě osobně nepřekonatelné desky „State Of The World Address“ z roku 1994, nebyl ten nejmenší důvod si na cokoliv stěžovat. A proč také, když sestava veteránů jela naplno a takříkajíc jako zamlada.

MESHUGGAH jsem viděl na prknech Brutal Assaultu již potřetí a konečně mohu říct, že jsem si je užil naplno. Zatímco v roce 2010 to moc nefungovalo po zvukové stránce, o 9 let později byl zase problém na mé straně, když jsem se po emocionálně výživném setu amerických DAUGHTERS nedokázal na švédské perfekcionisty patřičně naladit. Zvukově naprosto vycizelovaná show chirurgicky přesně řízla velikou částí bohaté diskografie Švédů, přičemž došlo i na osvědčené kusy jako „Rational Gaze“ anebo „Future Breed Machine“ v úplném závěru. Těžiště show však přeci jen stálo na novějších deskách, rozuměj „Obzen“ počínaje a aktuální „Immutable“ z loňského roku konče.

O ždibec méně jsem si užil Američany CONVERGE, rovněž pravidelně hrající na tomto festivalu. Prakticky tomu ale nic nechybělo. Vysoké nasazení neustále pobíhajícího Jacoba Bannona, kvalitní zvuk a přehršle výborných skladeb. Pokaždé však když tuto kapelu vidím na pódiu si uvědomuji, i přes respekt k její „metalové“ otočce po albu „You Fail Me“, že mám přeci jen nejraději její ranou podobu. Z té naštěstí také zaznívá několik kusů, včetně právě trýznivé „You Fail Me“. Tato kýženým způsobem rozvolnila natlakované tempo předchozích rychlých skladeb a posunula atmosféru někam do stavů psychotické neurózy, což byl poznávací znak CONVERGE v počátcích jejich kariéry. Na každý pád však více než nadprůměrný standard od kapely, která v živém provedení asi nikdy nezklame.

Z headlinerů letošního festivalu mám asi nejméně naposlouchané BORKNAGAR. Legenda norského, nejdříve černého kovu, pak později řekněme epického a uměleckého severského metalu, předvedla příjemné vystoupení stvrzující fakt, že Simen Hestnæs alias ICS Vortex ze sebe falešný tón vytáhne možná až mu bude táhnout na stovku.

Zadní, nikoliv však bezvýznamná scéna

Už druhým rokem se v zadní části areálu rozprostírá scéna pojmenovaná jako Obscure stage. Ta nahradila původní pódium ukryté pod stanem, které kromě jiného vynikalo hlavně skleníkovým efektem a absorbcí zápachu z nedalekých Toi Toi-ek. Zdá se, že těmto časům definitivně odzvonilo. Další veliké pódium tak pod holým nebem vyrostlo do krásy. Navíc jej z jedné strany obepíná mohutná zeď, pod níž díky příjemnému stínu nacházelo útočiště mnoho znavených posluchačů tvrdé muziky. Kapely vystupující v lehce odpoledních hodinách pak byly nuceny často tyto odpočívající jedince popohánět, aby se neostýchali vyplnit prostor pod pódiem.

Třetí velké festivalové pódium si s těmi hlavními v kvalitě vystupujících v ničem nezadalo. Z vystoupení, které se mi nepovedlo zhlédnout celé bych rozhodně vypíchnul představení švédských TRIBULATION. Ti mě svým gotickým metalem odehraným převážně ve středních tempech bavili tak napůl a podobný případ byli vlastně i belgičané WIEGEDOOD. U těch se dojmy z jejich aktuálního alba „There’s Always Blood At The End Of The Road“ povedlo přenést na pódium takřka 1:1. Jinými slovy – silný rozjezd, pak spíše mírná nuda.

Tradičně delší zvukovka norských ENSLAVED předcházela tradičně výbornému vystoupení. Hrálo se napříč bohatou historií těchto kdysi black metalistů, v současnosti hlavně progresivistů. Osobně jsem si nejvíce užil skladby z desky „Bellow The Lights“, která letos oslavila neuvěřitelné dvacátiny. Precizní instrumentace, příjemná komunikace s publikem a do toho atmosféra nocí zalité pevnosti prostě dokonale zafungovaly.

Kouzlo noci perfektně pomohlo i legendárním BENEDICTION, kteří se zpočátku trochu trápili se zvukem, aby pak odpálili velkolepou přehlídku death metalu ze staré školy, jejíž jedinou kaňkou z mého pohledu byla neochota se s práve nakoupenými vinyly tlačit do davu a tudíž jsem část představení zhlédnul na velkoplošné obrazovce u vstupu na Obscure stage.

Páteční dvojblok dánských kapel LLNN a SATURNUS však sleduji s mnohem větším komfortem. Ti první nezůstali nic dlužni pověsti těžkotonážní partičky libující si v pomalých a ještě pomalejších tempech a vskutku neutěšeném soundu. Zatímco z nahrávek je tento ještě vyšperkován jednoduchými, avšak účelnými klávesovými motivy, v Josefově jsem z mého stanoviště neslyšel z těchto nic a byl jsem tak přinucen si je domýšlet, což například v případě hitovky „Obsidian“ z ještě stále aktuálního alba „Unmaker“ z roku 2021 byla vlastně celkem zajímavá zkušenost.

Z jiného (ačkoliv, no...) ranku jsou doom metaloví veteráni SATURNUS. Ti kromě stížností na dánské počasí a spousty úsměvů nabídli velmi výživnou porci tohoto metalového žánru v podobě, v jaké jsme ji hltali na počátku devadesátých let. Dánové ji zůstávají věrni a dokazují, že i v těchto vylovených vodách lze pořád nacházet nadprůměrně úlovky. A když máte ve své sestavě tak skvělého kytaristu, jakým je do řad kapely teprve nedávno nastoupivší Indee Rehal-Sagoo, můžete směle hledět k dalším horizontům.

Jednou z těch zmiňovaných kapel, přinucených v sobotním odpoledním žáru žádat fanoušky o posun směrem k pódiu byli i MAYBESHEWILL. Už jen podle názvu je určit žánrové vymezení v podstatě jednoduché a taky že je to přesně tak. Sympatická skupina z anglického Manchesteru jede v již poměrně vyčerpaném post-rockovém žánru, ale přesto dokázala nabídnout velmi pestrou, poutavou a zábavnou instrumentální muziku, která ve výsledku nakonec přilákala pod pódium i početný zástup fanoušků. Moc příjemné vystoupení!

Další Britové – CRIPPLED BLACK PHOENIX, dokázali téměř bezezbytku vyplnit poměrně velkorysé prostory pódia na Obscure stage. Lehce nesměle působící kapela dávala jasně najevo, že metalový festival s přívlastkem Brutal není místo, kde se cítí nejkomfortněji a přesto si i zde dokázala najít, pravda nepříliš početné, publikum. Táhlé a pomalé skladby, někde na pomezí post-rocku a art-rocku se sympatickým způsobem vklínily mezi mnohem ostřejší vystoupení ostatních účinkujících. Za mě osobně podobné kapely na festivalu zcela jistě ano!

Nabušený průchoďák

Přestože jsem si v úvodu tohoto pojednání povzdechl nad znovuotevřením Octagon stage, letos jsem na ní i přes nepohodlí hlavně během večerních setů strávil až překvapivě mnoho času. Pestrá žánrová soupiska spíše klubových kapel letos vskutku praskala ve švech. Zvláštní místo si pro sebe vyčlenila plejáda mladších spolků více či méně koketujících s černým kovem. Jedno z nejzajímavějších hnutí v současném metalovém undergroundu letos poslalo do boje hned několik svých zástupců.

Norové MORK plně staví na bohatých tradicích metalové scény své země. A i když nejedna pasáž z jejich tvorby upomene starší krajany (např. SATYRICON), jedná se už o zavedenou a svébytnou kapelu. To samé platí pro Kanaďany SPECTRAL WOUND. Ti rovněž čerpají ze skandinávských tradic, přičemž živá prezentace jejich muziky má ve svém ortodoxním pojetí velice slušný tah a dynamiku. Pravda, z mého stanoviště v davové tlačenici jsem toho moc pobrat nemohl, ale verdikt i tak zní – image, zvuk a pódiovka byly v naprostém pořádku.

Švédové DÖDSRIT naproti tomu využívají black metal jako pevný odrazový můstek k vzletným výšinám. Ačkoliv se jejich skladby zdají být podle stejného mustru – začátek sypačka, pak vyhrávky a epika a nakonec opět sešlápneme plyn, uprostřed zdí na malém náměstíčku funguje jejich vyšperkovaná muzika velmi dobře. Sólová kytara kouzlí různé melodické kejkle a vy se těšite na každý její další motiv. A aby toho s nasazením hrající hudebníci neměli málo, střihnou si hned bezprostředně další set. Tedy přesněji 3 ze 4 členů DÖDSRIT nahodí warpaint, oblékne kápi a nastoupí jako členové tajemného spolku LAMP OF MURMUUR. Jejich black'n'roll symbolizovaný spíše delšími skladbami a středními tempy pak do publika nažhaveného předchozím vystupujícím pouští další projektily, díky čemuž páteční black metalový večer v Octagonu dokonale gradoval.

A co ještě kromě black metalu dokázala malá scéna nabídnout? Tak například vystoupení české death metalové špičky HEAVING EARTH vyšperkované výbornou instrumentací. Ortodoxní thrash/deathovou nakládačku německých SIJJIN, kteří do toho bušili doslova hlava nehlava. Podobně se s tím nepárali ani Finové CONCRETE WINDS, kteří do publika nasypali nekomplikovanou grindovou nálož.

Sludge metalový prapor hrdě nesli britští KUROKUMA, kterým z hlediska požadavků na pořádné metalové bahno nechybělo nic potřebného. O co nesměleji francoužští BIRDS IN ROW komunikovali s publikem, o to energetičtěji jejich vystoupení zapůsobilo. Svůj deklarovaný smutek nad neutěšenou situací v jejich rodné zemi tak ze sebe doslova vyhoblovali a vyřvali v plném nasazení. Na hc základech postavená muzika absorbuje i další vlivy, jako třebas post-rock, shoegaze anebo i black metal, čehož výsledkem je schopnost na krátké ploše posluchače konějšit i rozsekat na malé kousky.

Bylo to výborné a bylo toho hodně

Toto otřepané klišé sedělo už na minulé ročníky, ale letošní soupiska vystupujících byla vskutku vyčerpávající. Mnohé headlinery jsem musel oželet, jiné zhlédnout jen krátce, ale i několik dní po návratu jsem se svým výběrem spokojen. Rozhodně nelituji, že jsem viděl finské WOLFHEART, jejichž studiové snažení mi zůstává neznámé, ovšem tradiční finský mustr melodického death metalu při správné aplikaci nemůže minout cíl. Zato kanadské ARCHSPIRE mám naposlouchané slušně a ačkoliv to zrovna není muzika, kterou byste si pobrukovali, jednalo se o velmi zábavné vystoupení. Zábavné v tom smyslu, že kombinace až synteticky vyšperkované death metalové moderny s precizním pódiovým provedením byla nabídnuta v bizarní kombinaci s oplzlými vtípku vokalisty Olivera. A světe div se, ono to fungovalo. Death metalový stand up v ryzím provedení.

Progresivní metalovou větev letos hrdě reprezentovali australští CALIGULA'S HORSE. Bezvadné výkony, včetně náročnějších vokálních partů rezultovaly v skvělý posluchačský zážitek i lehce netradiční podívanou, kterou circle pity na progresivní metal rozhodně byly. A kdyby těch kudrlinek a vyhrávek bylo moc, vždy tady byly kapely holdující nefalšované staré škole tvrdého metalu. A je jedno, jestli mluvíme třebas o veteránech DISMEMBER, kteří si z domovského Švédska dovezli pěkne nabroušenou ocel anebo například minimálně o jednu generaci mladších Američanech GATECREEPER, kteří se vzhlédli v ortodoxním deathovém bahně z dob, kdy se možná ještě jen učili chodit po svých.

Dojmy jsou ještě pořád čerstvé, lítost z promeškaných vystoupení stále silná a chuť si to celé zopakovat neutuchající. Na tomto místě se zvykne predikovat další budoucnost festivalu a já se pokusím nebýt výjimkou. Je pravdou, že na josefovských prknech se už i několikrát prostřídalo nejedno velké metalové jméno a že moc neokoukaných headlinerů už nezbývá. Letos jsem vlastně ty úplně největší ani moc neřešil a plně se nechal pohltit nabídkou „těch druhých“. V tomto směru metalová scéna nežije jen z minulosti a stále generuje nové a zajímavé kapely. Pokud to celé vlastně bude fungovat stylem rotující jistoty plus svěží nový svět mezi undergroundem a lehkým mainstreamem, pak nemám o dramaturgii Brutal Assaultu ty nejmenší obavy.