Do pevnosti v Josefově jsem se letos vydal po hodně, hodně dlouhé době, určitě to muselo být nejméně po deseti letech. Možná více. Cestou do areálu jsem poměrně dezorientovaně klopýtal rozhlížeje se kolem sebe a připadaje si jako naprostý nováček, skoro jako když jsem před více než dvěma dekádami procházel branou svého prvního Brutal Assaultu, tenkrát ještě konaného na zapadlé louce kdesi ve Hvozdu u Konice. Ten rok na festival dorazilo asi 1.500 lidí, dnes je to více než desetkrát tolik. Hlavní hvězdou pro mě tenkrát byla death metalová ikona INCANTATION. Letos bylo v soupisce podobných žánrových ikon už nepočítaně.

Cesta do pravěku

Hned po vstupu do areálu jsem na Marshall stage narazil první z nich, na IMMOLATION. Sestavu kolem neúnavného dua Vigna/Dolan jsem viděl už hodněkrát a vždy jsem domů odcházel více než spokojen. Všichni navíc víme, že od vydání "Majesty And Decay" jsou mistři temného death metalu zpět pevně v sedle a svou pozici album od alba dál a dál vylepšují. Poslední deska "Acts Of God" je toho důkazem, neb ukazuje IMMOLATION ve formě, kterou u nich známe z památných let 1996-2002. Nicméně tentokrát to taková sláva nebyla, kapela působila neslaně nemastně, snad trochu unaveně, nadto ji sužovaly i technické problémy (výpadek při "Under The Supreme"). I přesto, že zazněly takové hymny jako "Despondent Souls" nebo "Providence", nemohu vystoupení architektů temného OSDM hodnotit bůhvíjak nadšeně.

Pokud mluvíme o death metalových dinosaurech, letošní návštěvník Brutal Assaultu si musel připadat jako za zdmi Jurského parku. Sám jsem velkou většinu exemplářů již spatřil, některé dokonce opakovaně, proto jsem před nimi často dával přednost dění na Obscure stage a hlavně pak na Octagon stage, kde se mi podařilo zapsat hned dvanáct čárek za účast. A téměř každá z těchto čárek se rovnala výhře v loterii. O tom však později, teď se ještě zanořme do časů dávno minulých, konkrétně pak do pozdních druhohor, kde společně vystopujeme hned trojici tučných dinosaurů: DISMEMBER, DEICIDE a BENEDICTION.

26. 2. 2008 v Rock Café jsem naposledy naplno pocítil, jak chutná terapie tím nejpravějším old school chrastěním. DISMEMBER, jedni z klíčových konstruktérů skandinávských death metalových dějin, vidím po více než patnácti letech. Nezměnilo se nic. Podpořeni skvělým zvukem Švédové tahali z kapsy ty nejlepší kousky, jež v kobkách zrají (nebo spíše tlí?) jako víno už tři desítky let. A některé i déle. Stará, roztoči prožraná almara se rozpadla na prach a nám na hlavu spadlo více než deset nesmírně životaschopných kostlivců. Hrálo se výhradně ze starých alb, přičemž nejvíce prostoru dostal debut "Like An Ever Flowing Stream" a dále pak neméně kultovní trojka "Massive Killing Capacity". Dostalo se i na titulní song EP "Pieces", z "Death Metal" pak zazněla obligátní "Of Fire". Nezapomenutelný set klasiků žánru. Kdybych disponoval podobně slušivým kloboukem jako kolega Dalas, smeknul bych ho až k zemi. Jeden z absolutních vrcholů letošního klání.

DEICIDE připomínají starého tyranosaura. Takového, který je za třicet let bojů o své teritorium celý potrhaný a zjizvený až hrůza. Na první pohled se může zdát, že už je lehce unavený a možná i trochu apatický. Má ještě vůbec všechny tesáky na svých místech? Ale klame tělem, neb stisk jeho čelistí je stále mocný, stejně jako ostří jeho drápů. Glen Benton s družinou zaklekli do bloků a nebýt jedné malé pauzy v podobě frontmanova "projevu", hráli by celou dobu snad bez přerušení. Zvuk na začátku ne úplně ideální, nicméně po cca patnácti minutách už to makalo na jedničku. A co se hrálo? Podobně jako DISMEMBER i DEICIDE vsadili na osvědčenou klasiku a věnovali se hlavně počátkům kariéry, zejména pak prvním třem deskám (z největším důrazem na "Legion"). Benton byl ve velmi slušné hlasové formě, kapela působila semknutým, dokonale sehraným dojmem. Přiznám se, že jsem si šel v klidu poslechnout legendu, zapsat si povinnou čárku, určitě jsem nečekal, že odejdu takto pozitivně překvapen. Škoda, že tou dobou v areálu již nebyli IMMOLATION, snad mohli načerpat trochu inspirace.

Kdy jsem asi tak naposledy slyšel "Transcend The Rubicon", říkal jsem si v průběhu setu BENEDICTION. Zrovna totiž hrála "Nightfear". Deset let? Více? Nevím. Každopádně tento pocit jsem neměl na festivalu poprvé, často jsem si říkal, že je třeba obrátit kormidlo proti proudu času a řádně naposlouchat znovu to, čemu jsem se dříve věnoval o poznání intenzivněji. BENEDICTION rovněž čerpali ze třicet a více let starých vykopávek, nicméně nezapomněli ani na nejnovější "Scriptures". Hezkým momentem bylo i přizvání bývalého vokalisty Davea Hunta (dnes ANAAL NATHRAKH), který si s chutí zapěl "Subconscious Terror". Kdyby Ingram a spol. přizvali na pódium i rovněž přítomného Barneyho Greenwaye, mohlo to být ještě více monumentální. I tak ale náš třetí dinosaurus maximálně obstál. Tři dekády starý materiál a pořád má ohromnou sílu.

Návrat SACRAMENTUM

Pokud bych měl jmenovat kapelu, která byla pro moji maličkost největším lákadlem josefovského klání, bez váhání jmenuji SACRAMENTUM. Když vyšel první rozpis hracích časů kapel, polil mě studený pot, neb seveřané byli napsáni až na velmi pozdní sobotní hodinu, dokonce jako úplně poslední kapela celého festivalu! Naštěstí se někdo zamyslel (i když ne úplně, jinak by zcela určitě vyměnil i MISÞYRMING za... třeba za PERTURBATOR) a přehodil kult na páteční odpoledne. A proč pro mne SACRAMENTUM byli ten největší highlight? Jednoduše proto, že true švédský black/death z let 1993-1999 je pro mě srdeční záležitostí. V té době jsem byl u toho a absorboval prakticky každou novinku, která v rámci tohoto nanejvýš specifického subžánru vyšla. Logicky jsem tedy nemohl zaváhat ani na jaře roku 1996, kdy Adipocere Records emitovali "Far Away From The Sun", debutové to album SACRAMENTUM. Pak následovaly ještě dvě řadovky, nicméně už v roce 1999 se nad kapelou rychle uzavřela voda. Z čista jasna, v roce 2020, SACRAMENTUM nečekaně obživli, začali pravidelně koncertovat a dokonce naznačili, že probíhají práce na čtvrté řadovce s pracovní visačkou "Shadows Of Oblivion". Nicméně od té doby je na studiové pěšině ticho, na té koncertní však zuří opravdová bouře.

Do areálu dorážím akorát na zahájení, ve 14:35 konečně začíná cesta zpět proti proudu času do roku 1996. Hrdinové mého mládí se samozřejmě trochu změnili, hlavně Nisse Karlén, který na pódiu s prořídlou kšticí a pěknými pár kily nadváhy tak trochu připomínal rozpustilého lachtana pronásledujícího nafukovací míč kdesi v mořském zábavním parku. Kdo naopak vypadal více než dobře, byla markýza Anne Julia Eva Isabella von Krusenstjerna něžně obrábějící křivky své baskytary. Jelikož k tomu disponovala tetováním v podobě notoricky známého emblému DISSECTION na hrudi, nebylo co řešit, tohle prostě byla kombinace z kategorie nesportovních. Na konci první třetiny setu vzal Nisse kalich, samozřejmě s ozubeným znakem kapely, a vylil na sebe jeho obsah (ještě, že to nechrstnul přímo do publika jako hoši z WATAIN). Jelikož se hrála "Blood Shall Be Spilled", je jasné, že v kalichu byla tekutina barvy červené. Nepřednášelo se však jen z debutového alba, překvapivě totiž došlo i na "Awaken Chaos" ze druhé desky "The Coming Of Chaos". Stejně jako většina produkcí na Octagon Stage, disponovali i SACRAMENTUM výtečným zvukem, který sice měl ostré hrany, zároveň ale neničil jemné předivo ponurých melodií, které se při "The Vision And The Voice" nebo "When Night Surrounds Me" doslova rozléhaly mezi hradbami josefovské pevnosti.

Pro každého příznivce švédského true black/death metalu a časů, kdy jeho architekti DISSECTION psali historii, musel být tento koncert splněným snem. Všichni společně doufejme, že k nám Švédové brzy znovu dorazí a... snad... třeba... budou prezentovat i materiál z vytoužené nové desky. Pokud slibovaný zpěvník skutečně vyjde, a SACRAMENTUM současně budou v té nejlepší skladatelské formě (a ještě navíc úspěšně vyvolají devadesátkového ducha), asi budu muset požádat IT oddělení Metalopolis o přeprogramování maximálního hodnocení desek na 11/10.

Kouzlo Octagon stage

Na přednášky do Octagon stage jsem docházel velmi pravidelně. Začneme s těmi intimními. Asi nejvíce komorní set se odehrál pod taktovkou italského doomového (s žánrovými přesahy) tělesa MESSA. Na tento set jsem šel téměř naslepo, vybaven pouze jedním doporučením a chatrnými poslechovými zkušenostmi. Bohužel jsem stál poměrně vzadu, kde zvuk již nebyl tak důrazný, což se v těch nejvíce křehkých pasážích ukázalo jako problém. Nadto jsem postával v blízkosti hloučků hlasitějších příznivců, kteří něžný hlas Sary Bianchin místy úplně pohřbili pod nánosem více či spíše méně duchaplných poznámek. Škoda, pokud bude MESSA příště hrát v komornějším prostoru, rád se přijdu podívat.

Druhé intimněji pojaté vystoupení jsem absolvoval v sobotu k večeru, kdy nastoupili PROFETUS se svým pohřebním rituálem. Funeral doom hlavně ve stylu SKEPTICISM byl dalším korálkem do žánrově variabilního line-upu festivalu. Účastníci obřadu postávali před pódiem jako solné sloupy a maximálně tak jednou za půl minuty lehce kývli hlavou do rytmu. Bylo zde ticho jako v hrobě, nikdo onu zvláštní atmosféru potemnělé zádušní mše nijak nenarušoval. Další kapelou, při které bylo nutno dávat pozor a soustředit se na každou notu, byla NERO DI MARTE. Úplně celý set jsem bohužel nestihl, nicméně to, co jsem viděl, mě dokonale přesvědčilo. Progresivní atmo post-death metal z jejich kuchyně jsem poprvé okusil už před sedmi lety, kdy Italové v Praze předskakovali GORGUTS. Od té doby mám doma desku "Derivae", kterou si občas pro radost otočím. A po letošním setu na BA ji zcela jistě pořídím i sestřičku "Immoto". Kouzelný, hravý a pozitivní energií nabitý set si za asistence parádního zvuku užívala celá kapela, hlavně tedy baskytarista Giorgio Talacimanno. Škoda, že nebyl přítomen kolega RIP, troufám si konstatovat, že by nad krocením tučných strun uznale pokýval svojí stále bujnou kšticí.

Pokud se na PROFETUS kývalo do rytmu velmi sporadicky, u CONCRETE WINDS tomu bylo právě naopak. Naprosto ničivý, nesmlouvavý set bez kompromisu a bez respektu k jakýmkoli pravidlům byl určitě tou nejvíce extrémní záležitostí celého festivalu. Nesmírně intenzivní obohacení line-upu. Věřím, že hodně posluchačů nad počínáním Finů nechápavě kroutilo hlavou ještě v neděli večer. Za mě však velká spokojenost.

Black metal na Octagonu byl extrémně navštěvovaným žánrem. Jako první bych rád vyzvedl MORK, kteří svým smolou napuštěným černým kovem hezky odkazovali hlavně k SATYRICON (v předposlední skladbě to bylo jako za časů "Now, Diabolical") nebo DARKTHRONE. To SPECTRAL WOUND mám naposlouchané o poznání více. Na jejich set jsem se těšil opravdu hodně, kór po vydařené akci vloni v rozpáleném strahovském obýváku, kde plnokrevný BM s chytlavou melodikou skvěle zafungoval. Kanadská pýcha stáje Profound Lore Records se logicky věnovala svému poslednímu albu "A Diabolic Thirst", ze kterého zazněla třeba "Diabolical Immanence" nebo "Frigid And Spellbound". Stejně jako na Sedmičce měli SPECTRAL WOUND slušný zvuk, ve kterém se neztrácel hlavní trademark jejich tvorby, totiž jedovatá melodika.

Třetím do party byli LAMP OF MURMUUR, které jsem podobně jako SPECTRAL WOUND nedávno shlédl ve sklepě pod vysokoškolskými kolejemi. Black metal mnoha tváří, který je jednou klasický ("Pure Holocaust" vibes), pak sklouzne k black'n'rollové tancovačce a zase se navrátí někam k DARKTHRONE. Líbila se mi i dramaturgie setu, hlavně ono vyhrocené vyvrcholení v poslední dvojici skladeb. Pokud odmaskujete bubeníka, baskytaristu a kytaristu LAMP OF MURMUUR a přidáte k nim Christoffera Östera, dostanete DÖDSRIT, kapelu, na kterou se těšila velká většina redakce. A ten, který dosud nevěděl, po jejich vystoupení rovněž uvěřil a dnes už dozajista shání reprezentativní nášivku, aby ještě více vyzdobil svoji zánovní džísku. DÖDSRIT skvěle zkombinovali melodický black s crustovými prvky a vytvořili neuvěřitelně třaskavou směsici, která se prostě musela líbit i širší mase. Na poslední desce "Mortal Coil" je tato symbióza dotažena k dokonalosti, snad jen na úkor skočného d-beatu, přibylo více rozjímavých, nakažlivě melodických pasáží. A od první "The Third Door" to fungovalo skvěle i živě, i když musím přiznat, že Švédům ještě více sedí uzavřené klubové prostory.

Co si přát příště?

V závěrečném odstavečku si rozhodně nehodlám stěžovat, že jednoho žánru bylo moc a druhého zase méně. S náplní festivalu jsem byl více než spokojen a jeho brány opouštěl dokonale nasycen. Snad jen... co jsem trochu postrádal ve větším měřítku, byla přítomnost opravdových kapacit v rámci mého dalšího milovaného stylu, tedy extrémního, cavernous OSDM, popřípadě pak umrlčího doom/black/death metalu. Jistě, byli GRAVE MIASMA, které jsem si na Octagon stage celkem užil, jenže ti už v současnosti nejsou tak extrémní ani tak vyhrocení, jako byli na "Odori Sepulcrorum". Spíše mi jde o kapely, které dlí hluboko v plesnivých jeskyních, potravu loví pouze neotesanými kyji a účastní se primitivních, leč o to více zvrácených obřadů. Na mysli mám třeba IGNIVOMOUS, GRAVE UPHEAVAL, MORTIFERUM nebo IMPETUOS RITUAL. Stejně tak bych uvítal "okultní" kapely typu MITOCHONDRION nebo IRKALLIAN ORACLE. A pokud bych měl být opravdu hodně, hodně neskromný, asi nejvíce bych si přál vyslechnout kázání The Curatora v jedné z jeho geniálních masek, tedy jedinečné Australany PORTAL. Stejně tak bych byl nadšen i z black metalu naředěného zkormoucenými melodiemi po vzoru AFSKY, PANOPTICON, SUNKEN, DRUDKH nebo FEN. Žádná z výše uvedených kapel na Brutal Assaultu ještě nikdy nehrála (pokud tedy databáze nelže).

Nicméně toto berme jen jako zbožná přání, pokud bude i příští Brutal Assault tak podařený, jako ten letošní, nebudu mít žádný velký důvod k nespokojenosti. Často to totiž není jen o objevování nových kapel nebo o získávání prvních živých zkušeností se spolky, které na festivalu ještě nikdy nehrály. Často je to i o návratech ke kouzlu minulosti. K deskám, které jsem před lety tak často poslouchal a přesto jsem se k nim za poslední dekádu ani jednou nevrátil. Až účast na Brutal Assaultu mi otevřela oči a uši a já už se teď skoro týden pomalu probírám archivem a znovu objevuji to, co mi kdysi přinášelo takovou radost. Asi nejvíce mě tento pocit dohnal při setu SATURNUS. Během představení sympatických Dánů mi po celou dobu naskakovala husí kůže a já se nemohl dočkat, až si doma v klidu zase pustím "Martyre" nebo "Veroniku". Doufám, že mi tenhle příjemný, nadšeně nostalgický pocit, ještě hodně dlouho vydrží.