OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pouhé čtyři dny po pro mnohé vyčerpávajícím mezinárodním festivalu BRUTAL ASSAULT v Jaroměři, prakticky v témže regionu a pro léto v možná atypickém prostoru hokejové haly, vystoupila další, nejen thrashmetalová legenda MEGADETH, kterou před 40 lety stvořil leader Dave Mustaine. Přes výše zmíněné důvody byla zdejší aréna velmi slušně zaplněna (nějakých 5000 metalheads) a klimatizována. Role předskokana se ujali nemnoho známí Jihočeši FROZEN POPPYHEAD, kteří za podpory velmi slušného zvuku předvedli poměrně energický a zajímavý hudební mix (od metalcoru po poprock).
Po 21 hodině, při tónech intra a promítání digitálních MEGADETH motivů na velkoplošných stěnách, které celou show provázely, nastoupili očekávaní hudebníci. I jejich produkci od úvodu provázel čitelný, ostrý, a nepřeřvaný zvukový obal, i když je pravda, že návštěvníci v zadní části haly mohli mít trochu pocit, že by to šlo i hlasitěji.
Mustaine v typické bílé košili, od počátku v dobrém rozpoložení, prokazoval, že současný MEGADETH má být hlavně o něm, byť za vydatné podpory a souhry skvělých spoluhráčů - krajana, basisty Jamese LoMenza (ex WHITE LION), jehož party jsou však méně výrazné, než tomu bylo za jeho předchůdce a spoluautora mnoha skladeb MEGADETH Davida Ellefsona, brazilského kytaristy Kika Loureira (ex ANGRA) a belgického bicmena Dirka Verbautena (ex SOILWORK), který krom famózní hry zvládal ještě hecovat publikum.
Šéf rytmicky (avšak akurátně, šetříc si krční páteř) pokyvoval hlavou, přecházel po celé šířce pódia, neomylně sázel prstolomné riffy a gradující sóla, v nichž se sice střídal s kolegou Kikem, ale prezentoval je častěji, než v dobách parťáka Martyho Friedmana. Co bohužel nešlo přeslechnout, byl Daveův problém s hlasivkami po prodělané rakovině hrtanu. Nejvíce evidentní to bylo v kdysi signifikantních mečivých refrénech, které postupně přecházely jen v čirou deklamaci, kdy mu oporou byly alespoň sbory spoluhráčů. Protrápil se akustickou částí balady „A Toute Le Monde“, naštěstí mu nejen v tento moment pomáhali i textů znalí věrní fanoušci. Celkově jejich ohlas nebyl nijak divoký (žádný circle pit, jen decentní paření), ale každou pauzu mezi skladbami provázel vytrvalý uznalý potlesk a skandování. Dave si tyto momenty užíval, později však, když se do jeho tváře vkrádala únava, odcházel do zákulisí „dáti se do kupy“. Před posledním přídavkem („Holy Wars“) se principál poprvé déle rozhovořil, zmínil, že se mu v České republice vždy hrálo dobře a bylo vidět, že si je vědom skutečnosti, že to může být i poslední zdejší vystoupení. Po definitivním dohrání si kapela dlouze a zaslouženě užívala uznalé ovace publika.
Závěrečné shrnutí je jasné: Skvělé instrumentální i zvukové koncertní vystoupení, bohužel s poškozenými hlasivkami vokalisty. Playlist se pak nesl v kariérně rekapitulačním duchu, čili zazněly skladby procházející celou historií MEGADETH, když délka vystoupení se za asistence častých pauz dotáhla na solidních 90 minut.
FOTO ILUSTRAČNÍ
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.