OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
PS. Obal je fantastický,společně se Souls to Deny(album průměr ale coverart nádhera) jejich nehezčí
TBDM album roku
Po Suffocation z roku 2006 jejich nejlepší album.Album který mě totálně rozm*dalo.Tady se není o čem bavit,plný počet.10/10.Upřímně moc nechápu některý negativní komenty,tohle jsou Suffo ve své nejčistší podobě plus na rozdíl od předchozích alb(Blood Oath,Bedlam-bože to byla sračka,a dejme tomu i Dark light který prostě nudilo i když o špatný album se rozhodně nejednalo) Apocrypha baví,a to hodně.Protáčím ho každý den,to se mi naposled stalo(v TBDM žánru) u DF - Reign in supreme. BTW. Koncert Suffo ve Futuru byl dokonalý.Bude report?
Klasika od Suffocation se všemi tradičními klady i zápory. Prokomponované, temně majestátní riffy a zabouření se střídají se zbytečně odlehčenými, až hravými pasážemi, které mi sedí o poznání míň, některé harmonické posloupnosti vyznívají až zbytečně triviálně, zároveň je tam ale dost rafinovaných rytmických zvratů, které laciné vůbec nejsou. Suffocation vždycky uměli napsat geniální pasáže, ať už byla sestava jakákoliv, a stejně tak měli trochu problém s konzistencí. Technicky pochopitelně není co vytknout, growling je pěkně sytý. Za mě takových 7/10.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Vložit diskusní příspěvek