Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
mou ou ou :-)))) hehe
nie, vertrauen III. sa nekona, bohuzial...
ne ne patosu, protože tohle nejde nijak moc vylepšit.. ale kdo to udělá ubrečenějc, umoulanějc, uslintanějc, tak "vyhrává", to jsou pak opravdu momenty na roztrhání :))
Patosu anebo invence?:-)
danke.. btw jsem si pak ještě vzpomněl, že je strašně legrační v opilosti napodobovat toho zpěváka T. , to jeho umumlané "mou, ou, ou, mou".. mnohem lepší než parodovat kejva, do tohohle se dá vložit ještě více patosu :))
Sláčivkové = smyčcové.
Ad úspěch této recenze - já už by nebyl tak skepticky ohledně čtenářů tohoto webu.
co zanmená "sláčikové" ?? :) pls do češtiny pro nevzdělaného čehůna.. jinak tato recenze tu jistě bude slavit úspěch :P a ještě jinak - další skaldby po vzoru "vertrauen" asi nemám očkávat že :P
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Vložit diskusní příspěvek