Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jak jsem se dozvěděl, že tady QOTSA hrají, neváhal jsem ani minutu vrazit své těžce vydřené peníze do lístku. A nelitoval jsem, tedy alespoň z hlediska hudebního zážitku. Zvuk byl na začátku koncertu dost hrozný, ale postupně se vylepšil, jen ten zpěv byl občas dost nezřetelný. Ale co se mám co divit, když si stoupnu pod střechu - a toho jsem právě litoval asi nejvíce. Lilo ze mě sice úplně neskutečně, takže jsem si nebyl jistý, jestli bych přežil kotel, ale přece jen mám pocit, že svou nepřítomností v něm jsem o něco přišel. No, co se dá dělat...
Jinak perfecto
Jo koncert to byl povedenej, akurat zpocatku setu QOTSA me dost vydesil zvuk. Zvlast ma oblibena Go with the flow dopadla dost tragicky, ale nastesti se to pak zlepsilo.
Kazdopadne tech penez co sem vrazil do listku nelituju
"but I want somethin good to die for ...to make ti beatiful to live"
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
Vložit diskusní příspěvek