Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z rychlým oposloucháváním taky nesouhlasím. Pro mě pořád skvělá hudba a to už je poslouchám asi po osmé... :-)
pre mna osobne po x. vypocutiach genialne dielko a skladba white frost queen asi najkrajsia vec od solefaldu...
Neni pravda.
S ubíhajícím časem se tato fošna velmi rychle oposlouchává, dnes bych hodnotil o bod méně.
mno tes se na to :-) Dokonce ted vaham jestli mam radsi Bathory - Nordland II nebo tohle ... a to uz je co rict :-)
to sem zvědavej jaký to bude :o))
mnam
Mno, ja bych tam ty metalove casti zase postradal :-)
Bragi ... nejkratsi skladba alba, instrumentalka neco malo pres minutu, ale jenom diky ni se to vyplati sehnat :D
nejlepsi je Jernlov!!!
na novym album davaj zbytecne moc metlovy casti...
btw vám to slovíčko metál na metálopoli nedá spát :p
jsem línej vymýšlet něco novýho, tak jenom zkopíruju co jsem o tom psal na mjc :)
novej solefald mě spíš příjemně překvapil, harmonia universali a pills mě nudili k smrti, tady jsou zase některý dobrý momenty (ale i debilní..). první dvě alba jsou ovšem určitě nepřekonaný..
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek