Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nové album je parádní, určitě ano. Vedle Sigurů, Mogwai, Godspeedů a MONO bych rád ještě připomenu velekvalitní A Silver Mt.Zion...
moc hezka nahravka - jinak souhlas s jony - ty remixy jsou snad lepsi nez original.-))
dreckus: no je pravda, že spíš to byla nevědomost a to především v našich končinách, myslel jsem to spíš tak, že tendy si toho ještě mainstreamová média až tak nevšímala, pak se z toho stala trochu móda, která dorazila konečně i k nám, takže se o tom píše i na Metalopolis :-)
příjemné, sice znějí pořád stejně, tak tohle se poslouchá asi nejlépe... jinak to bonusové cd je ještě o něco lepší než originál (ač tedy ty remixy nejsou nijak vyjímečné... je prostě velmi příjemné)
slysel jsem to zatim jen 2x, ale nenapada me nic vystiznejsiho nez pouzit opet jonyho vyjadreni o mono: "ac/dc postrocku" :) vlastne jsem necekal ze to bude jine.. prijemne se to posloucha, to plati porad :)
btw noisy: "přezírané a obecně ne příliš ceněné instrumentální postrockové scény" v roce 2000? to snad ne :) každopaádně s tím souhrnem minulé tvorby máš úplnou pravdu.
Pěkná recenze. Naprosto souhlasím.
PS: Bonusove CD jsem preci sehnal:-).
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek