Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
dobra fosna, ale antithesis je vrcholova.... zatim
musí :) hehe
je to teda hodně oldschool :o)) ale zatím se mi to líbí
tak je to fakt dobre. docela prekvapeni, jakej oldschool, ale ja s tim problem urcite nemam.
no přijde mi to logičtější než "no quietus mi chmuří mnohem víc"
hmm, "baviť" je celkom zvláštne slovo v spojení s doom metalom :D ale "no offence" :)
mna bavia Antithesis/Quietus ... zhruba narovnako
mě taky mnohem víc bavil Quietus, tohle si musím sehnat
Embrace the Emptiness je ich najlepší album ;) inak ešte dosť môžem promo Coveting Elysium aj napriek jeho nie najlepšiemu zvuku :)
A čo Embrace The Emptiness?
me zase tak moc nebavil quietus a radeji antithesis :-) jinak tohle album je za obema...ale dvojka je chytlava
to vypadá dobře.. Quietus jsem měl dost rád, Antithesis moc nebavilo, takže po tomhle mrknu..
"A Caress of the Void" na staršiu tvorbu Evoken určite nemá, ale aj tak je to výborný album ;) hlavne skladba "Astray in Eternal Night" je podľa môjho názoru úplne božská ..
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
Vložit diskusní příspěvek