OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Great White - Elation (2012)
Nikdo nemá žádné postřehy k novince Elation? Podle mého se hodně povedla, i když mi někdy mi ten agresivní frackovitý zpěv Terryho trochu vadí.
Oproti GW Jacka Russella to je rajská hudba. Ten šašek je naprosto vyřízenej.
Elation (2012)
Elation s Terrym Ilousem (ex-XYZ) je venku. Jsem v půlce desky a docela se mi to líbí. Nejsem však znalec tvorby GW.
Hele, možná stojí, ale já to mám asi jinak než Niki Krofta :-)...nebaví mě ani Bon jovi po změnách směrem od bombastické glam-metalové produkce k civilnějšímu pojetí, je to přímá uměra. Jenom vím, že ty další alba byla více méně solidní, ale už ě to mocnebralo, tu kapelu už jsem postupem let sledoval méně a méně...ale vodítkem budiž účast Marka Kendalla, kterej odešel právě někdy v devadesátkách a díky němu postrádali hodně velkou skladatelskou sílu, on byl tím nejdůležitějším.
Great White
@ Stray: Dík za názor. Alba 1996 - 2009 nestojí za pozornost?
Já doufám že nové album GW "Elation" s Terrym Ilousem (ex-XYZ) za mikrofonem vyjde. Z živých klipů jim to šlape hodně dobře.
//:=]
Povrchní film, i když celkem zábavnej - jak tam na konci filmu (už jakoby v devadesátkách) hlavní hrdina seděl na židličce ve svetru a hrál nějakej folk-grunge a prezentovali to jako že zmoudřel a našel se - BLIL JSEM! :-))
trochu offtopic ::
Stray, vcera jsem po ocku sledoval Rockera (Wahlberg/Aniston) a vzpominal na tebe //:=]
Mému vkusu jsou nejbližší - dvojka "Shot In The Dark" (86) a nejslavnější "Once Bitten..." je to totiž ještě furt takovej ten gradační glam metálek, postupem let pak inklinovali víc k blues rocku, tím nechci říct, že ty další alba už jsou horší, ale je to jinde - víc balad, víc akustiky a americké benzínkové poetiky plné klobouků a kozaček - takže jak "...Twice Shy", tak "Hooked" také dobré, ale pro mě už lehounce klesající tendence (je to měkčí)...lze říci, že až do roku 1994 vydávali kvalitní alba, ale vrchjol jednoznačně 1986-89.
Pardon ...
Great White
V souvislosti s právními tahanicemi o jméno / značku Great White a kydáním hnoje na fetku Jacka Russella: http://legacy.roadrunnerrecords.com/blabbermouth.net/news.aspx?mode=Article&newsitemID=173053
... bych rád poprosil Straye i ostatní čtenáře o doporučení co od Great White poslechnout ... ?
Ano, vím že komerčně nejúspěšnější jsou Once Bitten ... Twice Shy. Alb však mají mnohem víc a popularita vždy neznamená kvalita. Co by mi znalec této kapely doporučil a proč? ;-)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Vložit diskusní příspěvek