INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
* zo Supremacy
:D, cekom dobré, aj keď to bolo asi "the winner stands malone". Osobne mám od nich najradsej text k To the treshold Supremacy. "We were the broken, we were the beaten, I was once like you. Now I push myself to the treshold, because I am stronger, because I believe. Now I spit in the face of defeat, now I am stronger that all certainity"
Sem netusil, ze Coelho psal texty pro Hatebreeed.
Na HBcku si zase ficim jak zamlada, až ma to překvapuje:). Tie texty su super, toto je ta spravna motivacia, ne uplakane, depresivne blbostky:). Veta "Sometimes, standing for what you believe, means standing alone" je hodná vytesania do kamena
Haluz jak spatne napoxuvanie nejakeho albaca cloveka mentalne a emocionalne vrátí do minulosti. Dal som si tento albac Hatebreed spolu so Supremacy, Madball, slovenský Abhorrence a opat som sa ocitol tak 9 rokov dozadu na výške:). Skvele veci, pri ktorých clovek skoro vyroni slzu a zaspomina na ten čas slobody:). Navyše ta super fotka pitbullika v recke, potešilo a dojalo:)
Album jsem neslyšel, ale na BA 2012 pro mě zústali za očekáváním. Holt jsem asi stál na špatném místě.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Vložit diskusní příspěvek