Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A samozřejmě díky Louisovi za jeho zprostředkování.
Vynikající rozhovor. Až se zapráší po 666 kusovém nákladu Revoltikonu, tak si budu moct říct: "Mám doma raritní kousek!" A to dokonce podepsaný i s věnováním :)
Krabathor a Hypnos mě provázejí na cestě životem a svědčí o tom i fakt, že jsem se o Hypnos pobavil s prodejcem merchandisu na "drobet" žánrově jiné kapele, kde bych to oprabdu nečekal. Švédských First Aid Kit v Paláci Akropolis :) Což mě samo o sobě dostalo. Bruno je prostě řízek a kdo zaváhá s koupí suveréně nejlepší české hudební biografie, tak si bude později sypat popel na hlavu.
"Mám rád celý svůj život, tak jak šel od dětství, nic bych neměnil a nemazal. Užívám si každý okamžik, i ty, které třeba nebyly příjemné, protože je to škola – odolnosti, tolerance, respektu. Do života patří, a proto se na to takto dívám. Nikdy jsem nepatřil k těm, kteří by si stěžovali, že život stojí za hovno, a že jinde je mnohem líp než tady. Hodně věcí máme ve svých rukou a záleží i na úhlu pohledu."
Ten člověk je neskutečný sekáč - takové lidi mám obecně moc rád.
Bruno, Louisi, moc pěkný rozhovor! :)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek