Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
+ jeden den korekčního martyria prosím připočítat:-)
dej mi dva dny texty jsou napsaný ...už jen fotky
jen co se vrátím z Balkánu
Ostatne dni
Kedy bude report z ostatnych dni? :)
člověk se těší na Neurosis a pak stojí tři hodiny v dešti na vstup, aby slyšel posledních deset sekund Stones from the Sky....největší kaňka festivalu
Taky jsem se divil. Z desek mě to baví. Naživo žádná energie. nic neproudilo.
vektor nudaaaaaaAAAAAA?????? ripe ripe!
--- oprava : napriek dazdu a vlastne aj vdaka nemu ...
na Mastodon som stal v predu pod pravou bednou. Ze nefunguje som si ani nevsimol az do chvile ked to zrazu nezapli. Vsetci sme zvrieskli ked sa tak stalo. po 4-och pesnickach to bol zrazu iny koncert. A bol skvely. Prvy den aj napriek a vlastne aj vdaka nemu... atmosfericky a nadupany.
Abbath dobrý, ale co předváděl při jejich setu King, to jsem opravdu nečekal. Tanečky, legrácky, hovadinky a po čtvrtém zaškobrtnutí i pád přes odposlechy. Na něj reagoval obrovským úsměvem a další legráckou. Asi byl něčím nastřelenej, ale pro mě hudebník festivalu a zboření mýtu zlého muže :-)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek