INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přesně tak, to je ta akce, Lykathea Aflame byly rovněž na Obscenu - trochu netradiční kapelka na OEF.
Toto?
http://www.metalopolis.net/art_concerts.asp?id=561
Pamatuju, byl jsem, taky velkej zážitek!!!
Vidím to podobně. Hlavně v období při zrodu Obscene Extreme festu měla tahle kapela neskutečnou energii a jakousi "auru". Zmíněný koncert jsem sice neviděl, ale ten další o rok později ( nebo po 2 letech, teď si nejsem jistý ) už ano a to včetně nedělní afterparty v Klánovicích. Tehdy mne to úplně rozsekalo.
Tyo, a mě docela jo! Do mdlob jsem padal hlavně z Psychotic Vetenarian a pak i z Under Pressure. Pak jak zrychlili do nezměřitelných otáček, tak můj zájem lehce opadl, ale pořád mám RS moc rád. Díky za každej opravdovej grind core, protože z těch miliard dementních gore sraček je mi dost šoufl.
Jo a podle mě RS koncert na druhým Obscene, s dvěma kytarama, byl jeden z nej koncertů EVER!
Mna tato kapela nikdy nebrala
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Vložit diskusní příspěvek