Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Srandu si dělal u posledního Citronu.
Cruel je špica kapela
Nedělám si srandu. Je to fakt skvělá deska.
U tebe jeden nikdy neví, kdy si děláš srandu a kdy ne.
Takhle dobrý jsem to nečekal. Fakt minimálně devět. Spíš víc. Na tom albu je v podstatě všechno dobře. Instrumentálními výkony počínaje, grafickou úpravou konče. Promakaná hudba zejména v režii Pavla Bauera. Skvěle abstraktní a básnicky neuchopitelné texty z pera Marka Neckáře. Dokonalá rytmika. "Nový" zpěvák Zbyněk perfektně zapadl. I když to není žádný pěti oktávový Kiske, dokáže skvěle pracovat s hlasem a do hudby přirozeně zapadá jako další profi podchycený nástroj. Navíc skvěle funguje na živo a dokáže pracovat s publikem. Místy zdatně pěvecky sekunduje i Pavel, čímž vytváří Zbyňkovi pěkný kontrast. Akorát mě trochu zarazil Markův odsun do role kapelního maskota (něco jako Eddie v IM) ověšeného nástroji, na které občas hraje, občas nehraje. A skoro vůbec nezpívá. Sice jsem volal po tom, aby nezpíval tolik. Ale né zase, aby nezpíval vůbec. Na desce ho slyšet pět skoro není a na koncertě ho chudáka staví do rohu a ještě navíc pod schody pod průhlednou záminkou, aby si při máchání palicí nerozbil hlavu o strop jako Daniel Gildenlow. Inu metalisti s hřívou těžký život mají. Na rozdíl od PoS tady ovšem ega nahrazují rozumy v hrsti. Čili každý racionálně dělá to co umí nejlíp a na finální placce to je setsakra vidět. Nej skladba samozřejmě Propletenec slov. Epika vládne. Uvidíme ještě jako co Džef Tate na podzim. Ale zatím to vypadá, že po Kruťasích a Ayreonech budou letos Salvejšni v topce až třetí.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Vložit diskusní příspěvek