Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MoRt8 - Vsak to plati furt... akorat se rozredi Xkrat 30min aktualne rezonujicich spolecenskych temat (gender, eko, multikulti)... a co az se do kinematografie poradne obuji milenialove, to bude teprve mrdka z krtka //;=]
Ty vole Hollywoodem jedou nějaký čas ohejbající drogy, ne? Vždyť už takhle to má všechno 2 a 1/2 hodiny a ještě se musí hrozně stříhat:-) Já nesouhlasím, moje prdel nesouhlasí:-) Se v tom kině poslední hodinu už kroutim jak klubko hadů. Není potřeba se v těch srágorách tak patlat. 30 minut úvod - tadá, nazdar jsem Wonder Woman z pralesa a mám ráda biče. 30 minut střeva - tohle se posralo a ten za to může. 30 minut závěr - záchrana světa, boss fight, západ slunce, nazdar. Hotovo vybaveno a jdem na pivo.
finalny fight mohli vystrihnut, pravda. ale inak je to naozaj dobre. z kina som odchadzal pozitivne naladeny = velke plus. je to becko so srdcom. mozno bude o pol hodinu rozsirena verzia, evidentne sa muselo vela strihat.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Vložit diskusní příspěvek