OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dobrý album je u mňa ten, ktorý oprášim po 15 rokoch a počas počúvania všetky skladby bez problémov spoznávam a sú opäť čerstvé. Toto je ten prípad. A k nemu spomienky na koncert v BB v Robotníckom dome, bolo nejako okolo leta, svietilo slnko, autom cez Gašparovo, Filipovo, Braväcovo... :-D
OK ale
jojo je to skvělá deska, ale dnes jí spíše vnímám jako dobový klenot, než že bych se k ní příliš vracel. Nemám třeba v oblibě produkci W. Sorychty ... prostě raději mám následné výlety za hranice stylu ... a kupodivu mi nevadí ani desky bez Anneke
Corvusovi - já měl tu samou výběrovku, byla u speciálu s plakáty. Mě právě ten song docela zklamal a bál jsem se, co od novinky čekat, měl jsem je zafixované jako mistry těžkých riffů a ta lehkost mě odrazovala. Doteď The May Song mám jako takové intermezzo na skvělé desce, ale intermezzo velmi příjemné.
Já jsem s muzikou začal na US brutal deathu a thrash metalu, takže pro mě byl docela šok, když jsem slyšel 'Mandylion'. Sehnal jsem si desku na popud nějakého live článku ve Sparku (tuším) a pamatuji si jak mě to tehdy zklamalo a nutil jsem se, abych si Anneke a její projev zamiloval :-D No, a za pár let na to jsem měl The Gathering hodně vysoko a nedám na ně dopustit. 'Mandylion' mě později uchvátilo, ale 'Nighttime Birds' byla ve své době absolutní tutovka. První song, který jsem z desky slyšel byla nejměkčí věc 'The May Song' na nějakém výběrovém CD od Sparku :-) Na ten podmanivý začátek s klávesami se prostě nedá zapomenout. Silná deska, která neztratila nic ze své krásy a jak píše Dalas, ukončila jednu etapu The Gathering. Jedny z nejhezčích vzpomínek na '90 léta.
To budou syvenyry pekne 15ilety //;=]
Planetu si důkladně změříme za rok touhle dobou
Skvela doska, jaj, ale zmerana planeta co prisla potom...to uz je uplne iny vesmír.
A...ha.
Corvus: obal z reedice se mi líbil víc, proto jsem použil ten;-)
To Vike
Jasně, říkám si, jak by první skladbu nazpíval takový John Arch:). Nicméně kapela se už teď pěkně poslouchá, čemuž napomáhá skvělý mix. Produkce je vůbec velmi pěkná, sice dobová, ale stále dost rocková. Siggi Bemm, stejně jako v případě Morgoth, odvedl výbornou práci.
Tohle je jeste porad hlavne na Anneke Brekeke... zmerena planeta nebo suvenyry se tak rychle neoposlouchaji a jsou zajimavejsi...
Vynikající deska. Jedno z mých nejoblíbenějších od THE GATHERING. Jinak máte špatně obal. Tohle je obal z reedice. Původní obal z '97 je tento: https://www.discogs.com/The-Gathering-Nighttime-Birds/master/27914
Pěkně shrnuto. Ten posun v náladě a přístupu je skutečně zřejmý, proto se mi album navzdory krásným melodiím zpočátku také nezdálo:). O něco později už ano, takže na How už jsem byl psychicky připraven:).
Príjemné prekvapenie, že sa v rámci seriálu o metalových míľnikoch roku 1997 dostalo aj na "Nighttime Birds". Moja srdcovka je tiež "Mandylion", ale jeho nasledovník ponúkol takisto veľa nádherných skladieb, menovite Confusion, Earth Is My Witness, Third Chance či Kevin's Telescope. Nahrávke dominuje hlavne výkon vtedy mladej a očarujúcej Anneke van Giersbergen, ktorá sa stala vzorom mnohých súčasných spevulí. The Gathering vtedy vydávali albumy, o ktorých čo sa kvality a nadčasovosti týka môžu dnešné takzvané female fronted kapely len snívať.
Toto album je jednoduše nádherné. Větší srdcovka je pro mě Mandylion, ale Nightime Birds je hned, o malý chloupek za ní. Některé songy by klidně mohly figurovat vedle hymen z Mandylion a některé jsou i o fous lepší. Jako celek to však u mě vyhrává Mandylion. Ale, jak jsem napsal na začátku, hudba zde je fakt nádherná.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Vložit diskusní příspěvek