INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Slabší než první díl, ale stále velký palec hore za pankáčský přístup https://www.youtube.com/watch?v=PQfOzKjmEU0
Za mě docela fail. Na internetech už díky filmu vznikají seminární práce na téma "jak díky post-produkci udělat ze špatně sehrané scény použitelnou scénu". Množství přidaného dialogu, scén kterým máme věřit že jsou autentické a scénář spíchnutý na koleně mi bránil si druhého Borata užít.
Tvůrci manipulují až do té míry že je mi trochu líto R. Giulianiho (což je výkon), nebo organizátora protestu proti omezení zbraní, který se v zákulisí málem zhroutil (přitom se nám film snažil podsunout že účastníci div nehajlovali, ale ze záběrů z místa které jsou na YT, je patrné že Cohena vypískávali.
Borat 2 má svojí liberální agendu, ale veškerá satira je tak neohrabaně podaná, že sama o sebe zakopává. (A nechme bokem fakt, že to vyšlo na platformě, která ztělesňuje přesně tu tvář globálního kapitalismu, která dala vzniknout fenoménům do kterých se chce film strefovat. Hotový Ouroboros clusterfuck.)
Borat se od prvního dílu přetransformoval z podvratného živlu v totální součást establishmentu (jako ostatně každá úspěšná kontra-kultura).
Nakonec mě nejvíc bavily fyzické gagy, přízvuky a celkově ty sekundární hlouposti.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Vložit diskusní příspěvek