Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Díky chlapci. Vážím si toho. Ke zhlédnutí remaku mě nakonec „dokopal“ Xmilden a nelituji toho. Solidně zpracovaný restart.
Ohledně dalších článků. Nejdéle do pátku odevzdám krátkou recenzi na film Oppenheimer. Potom dokončím jednu, řekněme, raritní záležitost a pak se zase vrhnu na retro. Těch pomyslných restů mám stále více než dost. Halloween je samozřejmě v pořadníku:)
Fantastický článek fantastického filmu.Kupodivu mě ale i mile překvapil remake(Dokonce i Pinhead.Správně je to bezpohlavní bytost takže obsazení transky byl dobrý a logický tah)ale originál je holt originál.Hudba mého oblíbence neomluvitelně podcenovaného Christophera Younga(grudge,Chraň nás od zlého,Drag Me to Hell a především Sinister) dokonale dokresluje atmosféru. Hellraiser je prostě meisterstück
btw jsem rád že si zakotvil zde na MP protože tvoje filmové články zbožnuju. Přístě prosím Carpentova Halloweena;)
Opět famózní rozpitvání filmu, který bych se rozhodně nebál označit kultovním. Vzpomínám si na sebe, když jsem byl malý klučina a velmi opatrně jsem kolem něj našlapoval. Horory obecně v 80. letech prožívaly své vrcholné období. Jsem hrozně rád že existuje někdo jako J.Rose, kdo nám tyto snímky nejen připomene, ale zároveň osvětlí a prozradí spoustu zajímavostí. Hellraiser je neotesanou ošklivou podívanou, z které začátečníkovi vůbec nemusí být příjemně a to ne kvůli lekačkám, které jsou dneska populární, ale z faktu, že ten film je "zlý", je o zlých lidech, o nepříjemných věcech. Ani náhodou nejde o jeden třeba z 5 nejlepších hororů všech dob, ale troufnu si říct, že jeden z 5 nejoriginálnějších by být mohl.... takže "Co si přejete, pane Cottone?"
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek