Letošní únor, co do počtu koncertů, nedává člověku chvíli vydechnout. Obzvláště pokud se pohybuje v našem hlavním městě, neví, kam dřív skočit. Fanoušci progresivní hardcoreové vlny však měli v ono úterý o svém večerním programu jasno...

Tentokráte, oproti běžným zvyklostem, poněkud komornější prostředí strahovské sedmičky, zažilo něco, co se dá charakterizovat pouze přívlastky typu zničující, devastující, pohlcující… Asi bych měl zažít pěkně chronologicky, od začátku, vím, ale snaha nějakým logickým způsobem formulovat své nadšené myšlenky se ještě několik hodin PO naprosto míjí účinkem. Tok mých myšlenek je stejně chaotický, živelný a neuspořádaný, jako hudba mladíků z amerického Kentucky říkajících si BREATHER RESIST. Kde se v těchto kapelách, které by se soudě dle počtu odehraných let daly označit za smrkáče, bere tolik progresivity a rafinované techniky? Jak je možné, že hned první hrábnutí do strun zvedá hodnoty pomyslného barometru nadšení do nejvyšších hodnot? Jak je možné, že z kapely sálá až nestravitelné množství energie a jejímu nasazení se žádná z tuzemských hardcoreových špiček ani jen nepřibližuje? Příčinu bychom možná mohli hledat v mnoha společenských a ekonomických protikladech současné Ameriky, které jsou doslova živnou půdou pro bezpočet naštvaných hudebních spolků.

Většina vystoupení se opírala o skladby z novinkového počinu „Charmer“, který kapelu představuje jako technicky vyspělou a se schopností složit nekompromisní, rafinované a agresivní písně. Rozhodně se však nejedná o nějakou prvoplánovou brutalitu. Inkubační doba nahrávky je minimálně 2 – 3 soustředně poslechy. Právě tehdy je schopna popustit stavidla svých pozitiv naplno. Špinavý zvuk z desky se díky kvalitní sedmičkovské produkci podařilo přenést i do živého vystoupení. Prasácky podladěná basa se, coby nejnižší instance celého toho hlukového teroru, nijak netlačí dopředu, spíše konějšivě bublá a submisivně čeká na kytarové nájezdy a tady nelze než smeknout. Jedna kytara zastane skutečně kvantum práce a kromě zničujícího riffování stíhá ještě fungovat jako dokonalý stimul atmosféry. Obzvláště působivé byly pasáže, kdy za asistence šeptající basy kytara sem tam něco zadrnká, aby vše během okamžiku s pomocí bicího tajfunu jedním šmahem smetla devastující riffová lavina. Zdánlivě rozsypaný hudební projev mající však svá pevná pravidla. Přídavek v podobě několikaminutového vazbení a střídání kytarových efektů byl už jen třešničkou, na již tak nadmíru chutném dortu. Pokud bych měl BREATHER RESIST někam zařadit, tak nejspíš do HC proudu, který představují například CONVERGE.

Abych nezapomněl. Jako předskokan se místo odpadnuvších KARL MARX, se svým přímočarým a na osvědčených postupech stavícím pojetí hardcore, představili pražští AMBROSIA. Vzdáleně mi připomněli kupříkladu takové klasiky jako SPUDMONSTERS anebo z novějších kapel například dnes toliko populární představitele siláckého hardcore HATEBREED. Kapela se snažila, ztepilé fanoušky k aktivitě pobízela, leč moc jí to platné nebylo. Ne, že by mě jejich hudební projev neoslovoval. Mělo to celkem šťávu, nechybělo tomu nasazení a i nějaký ten nápad by se našel, ale s originalitou je to prostě horší. Oproti americkým progresivistům však působili AMBROSIA jako krajský přeborník v karate proti Bruce Leemu, tudíž bych se omezil pouze na konstatování: „Snad někdy příště“.

Je skutečně vzrušující sledovat jak, v současné době doslova bující, progresivní hardcoreová scéna (hlavně v porovnání s čím dál více do sebe se propadající scénou metalovou) plodí stále nové a nové zajímavé a žánr obohacující kapely. Těšme se z jejich nahrávek, užívejme jejich koncerty a věřme, že to bude mít ještě dlouhého trvání.