Mají-li heavy metalisté někdy svátek, pak je to zajisté ve chvílích, jako je tahle. Legenda, která je jako jedna z několika nejvíce zasloužilých podepsána pod dospíváním těžkého kovu, se po čtrnácti letech přetěžké hibernace vrací, aby ještě alespoň jednou dala všem okusit jaké to je, když vydává nové album. Dvacátého srpna letošního roku jsme si takovou slavnostní chvíli mohli vyzkoušet všichni na vlastní kůži, protože onen dlouho odepíraný pocit nám zprostředkovali slovutní ACCEPT, kteří pod titulkem „Blood Of The Nations“ rozeslali do všech světových přehrávačů zbrusu novou třináctku skladeb.
Nejdůležitější otázku, totiž zda se znovuzrodit s neodmyslitelným Udem Dirkschneiderem za mikrofonem či se bez něj raději neobrozovat vůbec, vyřešily ústřední mozky kapely Wolf Hoffmann a Peter Baltes filištínsky, když zvolily třetí variantu a na post zpěváka angažovaly Marka Tornilla. Hlasově to byl celkem dobrý tah, jistá hrubost a chraptivost projevu, tolik typická pro zpěváka této skupiny, mu rozhodně neschází a zároveň (což je zřejmě ještě důležitější) není žádnou bezduchou kopií Dirkschneidera.
Jenže to je pořád jen půlka úspěchu, v nějž slavná pětice bezpochyby úporně doufala. Pro tu druhou bylo zapotřebí vymyslet a natočit materiál, před nímž by se metalový svět nejlépe posadil na zadek. Respektive, vyvolat ducha kapely (když už je tedy vyvoláváno i její jméno) z megaúspěšných osmdesátých let minulého století a nechat zaznít skladby, které vás ve hřmotně zatěžkaném heavy metalovém tempu, rezonujícím zvláštním solingenským odérem, vezmou za srdce a řádně rozpumpují veškeré vaše adrenalinové zásoby. A tady, ať se na mě ortodoxní příznivci (jsou-li jací) krvavé „viktorky“ z obalu desky nezlobí, tady se mi zdá, že to úplně nefunguje. Jistě, nahrávku zdobí několik povedených, zvučně fungujících věcí (v jejich čele úderný otvírák „Beat The Bastards“ a nostalgické mašírovačky „Teutonic Terror“ a „The Abyss“, po nichž lze zabrat i na tradičními sborovými refrény zaštítěné „Time Machine“ a titulní „Blood Of The Nations“, na baladu „Kill The Pain“ a dejme tomu i na symfonicky probleskující „Shades Of Death“), ale zároveň mám na některých jejích místech (zejména později v průběhu hracího času,) dojem, že místo vymýšlení se spíše jen recyklovalo, a to nejen z vlastního. Navíc síle zásadních pecek typu „Fast As A Shark“, „Metal Heart“ či „Princess Of The Dawn“ se na celém albu nepřibližuje téměř nic (a naopak, třeba takový pokus o vzkříšení ducha posledně jmenované skladby v „New World Comin´“, v refrénu naprosto nepochopitelně rezignující na typickou metalovou důslednost, je poněkud nešťastný), takže ony vyjmenované pozitivní okamžiky, byť jich samozřejmě není zrovna nejméně, mi stále připadají jako poněkud málo na to, že jde o album ACCEPT, navíc po takovém půstu.
Vpodstatě je to tedy jen mírně nadprůměrná heavy metalová deska, nic víc bych v „Blood Of The Nations“ nehledal. Mírně nadprůměrná deska na úrovni U.D.O.va „Dominatora“, přimícháme-li do toho i aktuální výsledky zbývajících originálních členů ACCEPT, rovnající se ničemu extra zásadnímu, obohacenému o pár vydařenějších momentů. Kdyby to pánové bývali přeci jen dali dohromady v té úplně nejsilnější sestavě a použili to nejpovedenější z obou předmětných alb, věřím, že by z toho možná mohlo být heavy metalové album roku. Takhle je ovšem samotné znovuzrození ACCEPT daleko větší událostí než celé „Blood Of The Nations“, což zamrzí o to víc, že k němu bude samozřejmě už navždy patřit.