Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čo to je za čudný názov? Nazývať vlastnú kapelu podľa stroja, ktorým podľa konšpiračných teórií sprisahanci vyvolávajú zemetrasenia a rôzne iné prírodné nešťastia na celom svete... to je na facepalm.
Ešte väčší, takzvaný double facepalm som predviedol, keď som na jej oficiálnych stránkach objavil odkazy na rôzne konšpirátorské weby...
Ale povedal som si, že nebudem odpisovať kapelu podľa prvého dojmu. Rozhodol som sa preskúmať jej debut podrobnejšie.
Populárny djent. Šialená ekvilibristika, technika, priehrštia nápadov, guľometná paľba matematicky presných rytmov a kvantá melódií a zmien. Vokály od melodických spevov, cez hardcoreový rev až po brutálny deathmetalový growling.
Pokiaľ to môžem z nahrávky posúdiť, tak THE HAARP MACHINE sú nadmieru dobrí inštrumentalisti, a aj zvukovo patrí „Disclosure“ k tomu lepšiemu, čo vychádza v dnešnej dobe zo štúdií, i keď basa sa zdá miestami mierne utopená.
Hneď na prvé vypočutie znie doska veľmi slušne, priam až dospelo. Lenže s ďalšími začína moje nadšenie akosi opadať. Nefunguje to.
„Disclosure“ zaujal, ale po chvíli som sa začal strácať v tom množstve nápadov a detailov. Po druhom vypočutí albumu mi neostali v hlave jediný moment, jediná melódia, jediný refrén, ktoré by som si pamätal, a nepomohla tomu ani relatívne krátka dĺžka nahrávky.
Dal som chlapcom z Londýna viac šancí a „Disclosure“ som otočil ešte niekoľkokrát, či sa predsa len situácia neobráti, ale nie, neviem sa cezeň prehrýzť. Jediné, čo sa mi na nahrávke bez výhrad páči, je spev. Ak svoje party dokáže Michael Semesky rovnako skvelo odspievať aj naživo, klobúk dole...
THE HAARP MACHINE do svojej muziky nasekali snáď všetky svoje nápady. Nehovorím, že celkom bezhlavo - úplný bordel to nie je. Jednotlivé nápady pekne fungujú na svojich miestach, len je ich nasekaných príliš veľa na malej ploche a hneď za sebou, bez akejkoľvek chvíľky, ktorú by hudobníci nechali poslucháčovi na vydýchnutie. Aj v tomto prípade by zjavne našlo uplatnenie príslovie hovoriace, že menej je niekedy viac.
Tadiaľto jednoducho cesta nevedie. Samozrejme, myslím tým moju cestu smerom k tejto kapele. Pevne verím, že tá si nájde dostatok fanúšikov aj bezo mňa, a to nielen v rade fanúšikov konšpiračných teórií...
1. Esoteric Agenda
2. Lower The Populace
3. Pleiadian Keys
4. From Vanity To Utility
5. Disclosure
6. The Escapist Notion
7. Extension To One
8. Machine Over
Nesourodá rychlokvaška naprosto zaměnitelná za spoustou jiných nebo spíše úplně stejných rychlokvašek. Proboha tohle opravdu někoho baví poslouchat? Pokaždé když se spojí teplé melodické vokály a chladný djent mám pocit, že se někdo snaží namíchat ze všech barev na paletě zcela nový zářivý odstín. Omyl pánové z THE HAARP MACHINE. Kdo to alespoň párkrát zkusil dobře ví, že pokud smícháte všechno, co máte na paletě, dostanete většinou hnědošedý výblitek, který rozhodně nikoho neoslní.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.