Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem se v roce 2004 poprvé setkal s touto bandou a jejich albem „Luce“, působili na mne jako zjevení. Nikdo jiný, koho jsem znal, snad krom famózních THE END, v té době podobným způsobem nehrál. Brutálním black metalem okovaný hardcore s tísnivou atmosférou mě již v té době zdvihl ze židle. Pak jsem na mnoho dlouhých let THE SECRET ztratil z dohledu. Zachytil jsem je jako novou akvizici u Southern Lord, kde debutovali s minulým albem „Solve et Coagula“. Nyní se ke mně s novým albem vrátili a musím konstatovat, že kvality, které jsem na nich miloval před dekádou, se neztratily, ba naopak. Vše je navíc intenzivnější, agresivnější a temnější.
"zní to, jakoby se CONVERGE rozhodli hrát black metal, který vyrůstá z grindové extrémnosti"
Pokud je titulní skladba „Agnus Dei“ přímočarý metalový uragán tvořený z jednoduchých animálních riffů a nelidských řevů, tak v dalších skladbách THE SECRET dokazují, že umí do skladeb naroubovat mnohem více, než jen nekompromisní tah na branku a temnou atmosféru. „Agnus Dei“, z latinského překladu "beránek boží", je opravdu ryzí zloba a snad ani žánrově kříšťálově čistý black metal nemůže být nositelem tak čiré temnoty, jako tento hardcorem nadopovaný mutant.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.