Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Taliansko je krajina, ktorá k svetu hlasno prehovorila na poli histórie, umenia, gastronómie, turistického ruchu, organizovaného zločinu a kadečoho iného. Jedným z umeleckých odvetví je hudba, ktorej sa na Apeninskom polostrove už tiež darí stáročia. Taliani dodali klasiku, operu, popík (to hádam ani nemuselo byť) a k tomu nejaký ten tvrdý a hlučný rock. V 80. rokoch sa tu ujal metal – ďakujeme, BULLDOZER, MORTUARY DRAPE a spol!, a paralelne s ním rástla aj punková a HC scéna – jej vlajkovými loďami by mohli byť napríklad RAW POWER alebo NEGAZIONE.
Vo vínom preslávenom meste Asti v Piemonte (severozápad krajiny) sa v roku 1988 dala dokopy skupina CRIPPLE BASTARDS, okrem iného preto, aby svoj rodný kraj udržala na hardcoreovej mape, keďže väčšina ostatných skupín tohto žánru v tých časoch ukončila činnosť. Ako pevne sa Asti na tejto mape drží, ťažko povedať, ale „Bastardi“ si za 26 rokov na scéne vykopali veľmi bezpečný zákop a stali sa pojmom po celom svete surového punku, HC a zvlášť grind coru.
Popri koncertovaní v Európe i USA a niekoľkých desiatkach EP, splitov a iných „krátkometrážnych“ nahrávok zložili, nahrali a vydali aj šesť dlhohrajúcich albumov. Aktuálny šiesty vychádza na CD i LP v týchto dňoch u Relapse Records ako prvý plod spolupráce medzi americkým chrámom extrému a zaslúžilou žánrovou legendou. (V Upper Darby, Pennsylvánia, si nejako zvykli nechať potenciálnu „korisť“ dozrievať až nadpriemerne dlho, na túto „cieľovú stanicu“ mali CB už tak pred desiatimi rokmi. A už vtedy existovali tak dlho, že veľa ich žánrových kolegov túto „dobu dožitia“ ani nedosiahne.)
Talianski veteráni pripravili výdatnú kolekciu osemnástich skladieb, ktoré zvukovodmi preletia za necelých tridsaťsedem minút. V priemere jeden a pol až dve minúty, máme ale aj „sekundovky“ – „Soggetto Leucemico“ napríklad za pekných sedemnásť, záverečná „Morti Asintomatiche“ za deväť. Ku koncu na nás CB vybalia aj deväťminútovú „epickosť“ s názvom „Splendore E Tenebra“, neboja sa skrátka púšťať ani do väčších akcií.
Ako to u nich v posledných rokoch býva zvykom, texty sú v taliančine a Giulio the Bastard ich prednáša hrubým grindovým revom, hardcoreovým krikom, na viacerých miestach growluje v deathmetalových hlbočinách a z jeho prejavu tryská zúrivosť, agresivita a chuť naložiť to pekne od pľúc. Po „speváckej“ stránke grindcoreový nadštandard od svojho druhu už virtuóza.
Hudba nezaostáva ani omylom, skôr možno povedať, že na niektorú z hlavných žánrových cien za rok 2014 siahajú CRIPPLE BASTARDS už takto vo februári a prípadní konkurenti sa budú musieť veľmi snažiť, aby im ju vyfúkli. „Nero In Metastasi“ totiž prináša skvelý, divoký a energický, chytľavý a agresívny grind core, obohatený o priamočiare hardcoreové skandovačky a nejednu metalovú harmóniu. V závere albumu sa do grind/crust/metal/coreového divočenia dostane aj nálož postrockovej melanchólie a sludgeového bahna. Talianska štvorica inak neskúša žiadne veľké experimenty, drží sa zvoleného žánru a robí to vynikajúco. Album ma baví zhruba ako najlepšie veci od NASUM alebo ROTTEN SOUND, to znamená, že ide o pomerne veľkú vec.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.