Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tříkytarová deathcoreová hydra WHITECHAPEL zjistila, že pravidelná dvouletá doba hájení minulého alba je pryč, a tak jí tu máme s novinkou znovu. Oproti techničtější tváři minulého bezejmeného „s/t“ alba nám na aktuální páté řadovce řezníci z Tennessee nabízí svoji mainstreamovější tvář. Pojmenování alba „Our Endless War“ je v ledačems příznačné nejen pro texty, ale i pro hudební stránku, která operuje s určitou „pochodovostí“ rytmické mašinerie.
V mnohých ohledech je do popředí vystrčen Phil Bozeman, jehož vokál je frázován tak průhledně a dominantně, až tvoří jednu z nejvýznamnějších složek alba. Naopak hudební esence v mnohých skladbách oproti dříve nastoleným parametrům laťku podlézá. „Let Me Burn“ začíná riffem, který jakoby byl opsán od dekádu a půl starších nu-metalových gigantů. A to zdaleka není jediné stigma v tomto stylu. Napsat však, že WHITECHAPEL natočili nu-metalové album, zabalené do deathcoreového kabátu, by bylo přeci jen trochu silné tvrzení. Mnoho pro nu-metal příznačných prvků mě tu ale nepříjemně tlačí se stejnou intenzitou, jako vyčuhující pružina na starém gauči. Jsou tu nicméně i místa, ke kterým se vracím rád. Například ojedinělá vzdušná kytarová sóla, která jakoby přilétla ze zcela jiného světa.
Ve výsledku se nedá přehlédnout, že WHITECHAPEL natočili mainstreamovější album, což není zas takový průšvih. Nepříjemné ale zcela jistě je to, že „Our Endless War“ po své první polovině poněkud ztrácí dech a rychle začíná nudit. Za dva roky očekávám reparát.
Pohoda. Minulý album síce nebol prekonaný, ale od vodcov štýlu je to stále kvalitná práca, aj keď druhá polovica až na Diggs Road trochu zaostáva za tou bezchybnou prvou. Polbodík pridávam za priložené DVD k limitovanej edícii.
Ale čo ma dosť zarazilo je fakt, že aj napriek prítomnosti troch sekerníkov im tie osviežujúce gitarové sóla nahral niekto iný - to fakt páni Savage, Wade a Householder nevedia vymyslieť nič na tenších strunách?
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.