Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když si člověk do vyhledávače na metal-archives.com zadá název „avatar“, vyskočí na něj hned šestnáct kapel z nejrůznějších koutů světa. Z toho je patrné, že když se švédští LOST SOUL (mimochodem, také název k pohledání) kdysi dávno na počátku třetího tisíciletí rozhodli přejmenovat na AVATAR, určitě neměli zrovna nejšťastnější ruku, nemluvě o další významné konkurenci, která jim v roce 2009 vyrostla se stejnojmenným Cameronovým filmovým špektáklem.
Přesto všechno ovšem není nijak složité se ke kapele na všemocných internetových vlnách proklikat, a to tím spíš, že aktuálně mají na kontě album „Hail The Apocalypse“, které nejen, že je již jejich pátým řadovým kusem, ale především kusem opravdu mimořádně vydařeným. Jestliže totiž moderní doba metalová (kterou mám samozřejmě na mysli současnost) kolikrát žehrá na nepůvodnost a neoriginálnost, mají pro ni AVATAR lákavé řešení, kloubící zbytky jejich deathmetalové minulosti s nu-metalovou přítomností.
Na ní je postaven celý ten metalový cirkus (ne náhodou se i proto zpěvák Johannes Michael Gustaf Eckerström schovává za klaunskou maskou), který si zcela přirozeně dovede získat unešeně aplaudující publikum. Kvůli rafinované kytaře, jenž osciluje mezi mnoha polohami, od těch nejjemnějších až po ty naopak nejostřejší, kvůli mnohovýrazovému frontmanovu zpěvu, zvládajícímu melodické i naopak čistě murmurové polohy, ale především kvůli tomu, že „příchuť“ téhle kapely je prostě jiná, jiná třeba jako maňásek v záplavě klasických marionet.
Když hoří, je si všechno maso rovno
Bouřlivá vize, zvěčněná na obalu „Hail The Apocalypse“ a v textu stejnojmenné titulní skladby (a která s odleskem vyobrazeným v očích J. Eckerströma získává snad ještě děsivější podobu), sice nemá koncepční podtext, ale v jistém smyslu album neomylně charakterizuje. Věrni jejímu předobrazu totiž AVATAR působí jako kapela, která dokáže s důstojností ledacos přestát a naopak ještě popichovat katastrofu při vědomí vlastní síly.
Při poslechu alba v celé jeho šíři to pak neomylně vystupuje na povrch. Titulní věc jej odpálí jako neúprosná rozbuška slipknotovského typu, po níž následují věci vesměs pouze zvučné, zvučnější a nejzvučnější. Mezi posledně zmíněné a tudíž v hracím listu nejdůležitější počítám strojovku „Vultures Fly“ s geniálním refrénem, svíravou polobaladu „Bloody Angel“, chmurnou „Murderer“, která na vás dýchne jako King Diamond na zrcadlo, přímo z cirkusového šapitó vystřiženou „Puppet Show“ a závěrečný monument „Tower“, jenž pro změnu působí nezvykle otevřeně, až skoro jako výzva směrem k epickému heavy metalu. A samozřejmě, těsně před ním objevíme na hracím seznamu i luxusní nirvánovský cover „Something In The Way“, který je stejně uhrančivý a bolestivý jako jeho předobraz, ne-li ještě o fous uhrančivější a bolestivější.
Ty okamžiky, kdy se ze záplavy všeho toho zbytečného metalu a někdy i hudebního marastu vynoří něco, co skutečně stojí za opakovaný poslech, mám nesmírně rád. A že jich, žel, poslední dobou stále ubývá, cením si jich o to víc. Z „Hail The Apocalypse“ mám proto obrovskou, nelíčenou a povznášející radost.
1. Hail The Apocalypse
2. What I Don´t Know
3. Death Of Sound
4. Vultures Fly
5. Bloody Angel
6. Murderer
7. Tsar Bomba
8. Puppet Show
9. Get In Line
10. Something In The Way
11. Tower
Diskografie
Hunter Gatherer (2020) The King Live In Paris (Live) (2019) Avatar Country (2018) Feathers & Flesh (2016) Hail The Apocalypse (2014) Black Waltz (2012) Avatar (2009) Schlacht (2007) Thoughts Of No Tomorrow (2006)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2014 Vydavatel: Entertainment One Stopáž: 50:52
Produkce: Tobias Lindell Studio: Karma Sound Studios, Bang Saray, Thajsko
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.