Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Předchozí deska cílila na již skoro zapomenuté emoce spjaté s reinkarnací starých HELLOWEEN. S výjimkou titulní skladby se ale nakonec ubírala svým vlastním směrem a nepochybně šlo o zajímavou nahrávku. Aktuální počin zavání o trochu víc esencí PINK CREAM 69 a PLACE VENDOME. To není nic překvapivého. Zatímco na předchozím albu se Kai Hansen autorsky podílel na více jak polovině skladeb, na „Light of Dawn“ podepsán není a převážná většina písní pochází z autorského pera Dennise Warda. Hansen měl v posledním roce spoustu práce se svou domácí kapelou, nové album, dlouhé turné, které navíc jeli společně s HELLOWEEN. Ono to na druhou stranu ani není ke škodě, v posledních deseti letech se již z jeho hudby vytratila jakákoliv invence a jen opakoval sebe či jiné. Na aktuální desce se tak jeho slyšitelného příspěvku dočkáme pouze v sólových partiích, kde se jeho strunohra nezapře.
UNISONIC byl především o návratu Michaela Kiskeho na metalové kolbiště, nepočítáme-li nějaké to hostování u Sammetha a vesměs rockové PLACE VENDOME. Osobně se mezi jeho obdivovatele nepočítám a ze staré tvorby se nejraději vracím k „Pink Bubbles Go Ape“ a „Chameleon“, kde se svými výškami začal mnohem více pracovat. Ostatně i v PLACE VENDOME byl jeho hlas zcela v pořádku. Jenže Michaelův ječák je ceněný exportní artikl německé metalové scény a tak to jednoho dne přijít muselo. Aktuální UNISONIC je (naštěstí) zcela v režii Warda a závratných výšek z Kiskeho hrdla, které slyší snad už jen kytovci a netopýři, se dočkáme jen příležitostně.
Ward s UNISONIC v podstatě dělá chytrý komerční tah. Je majoritní autor hudby, ale nejviditelnější osoby jsou „maskoti“ speed metalu Kiske a Hansen. Budiž mu to přáno, s PINK CREAM 69 se nikdy nedočkal podobného úspěchu, jako jeho konkurenti. Alba „One Size Fits All“ a „Games People Play“ byla plán parádního materiálu, avšak odchod Derise byl pro kapelu hodně bolestný. Nicméně i pozdější tvorba určitě stojí za pozornost. Vraťme se však zpět do současnosti k albu „Light Of Dawn“.
Samotný rozjezd „Your Time Has Come“ jakoby z konce osmdesátých let odkudsi z Hamburku vypadnul. Dalo by se však říct, že nová deska začíná až od druhé skladby. Výstavní kousek „Exceptional“ a hned následná „For The Kingdom“ ukazují tu nejlepší tvář kapely. Hlavní přednost novinky nacházím hlavně v melodických, rockově laděných skladbách. UNISONIC pokračuje přesně tam, kde je to pro PLACE VENDOME už příliš hutné. Aktuální deska je jako PLACE VENDOME v rychlejším rytmu a s ostřejšími kytarami, to je určitě pozitivum.
Druhá polovina alba již postrádá podobný třpytivý moment jako první s „Exceptional“, ale úroveň si udržuje a v melodicko-metalové jízdě nepolevuje („Throne Of The Dawn“). U „Manhunter“ marně hledám Hansena mezi autory hudby, přestože nosný riff doslova vyzařuje paprsky gama. Jinak je to poslední zábavná věc, než album ukončí nezáživná utahaná balada.
Celkově vzato je novinka UNISONIC povedený materiál, který se příjemně poslouchá. Na zadek nikoho neposadí, ale své kouzlo má. Uvidíme, jestli bude i nějaké do třetice a jak to bude s touto „all-star“ kapelou dál. Vzhledem k úspěchu, který v současnosti zažívá, bych očekával, že se železo bude kout, dokud je žhavé.
UNISONIC podruhé. Kiske za mikrofonem, Hansen pro rychlejší sóla, několik povedených skladeb. I tentokrát je to povedený materiál, který určitě stojí za (nejeden) poslech.
1. Venite 2.0
2. Your Time Has Come
3. Exceptional
4. For The Kingdom
5. Not Gonna Take Anymore
6. Night Of The Long Knives
7. Find Shelter
8. Blood
9. When The Deed Is Done
10. Throne Of The Dawn
11. Manhunter
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.