Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se, že mému dosavadnímu velkému koníčku – poslechu hudby, se v posledním roce nedostávalo pozornosti, jaké by si zasloužil, a tak mi jistě trestuhodně unik(a)la velká řada desek, které bych mohl za větší volnočasové podpory docenit. O to víc jsem pak rád, když mě zdejší velectěné čtenářstvo nasměruje k počinu, který si určitě pár řádky zaslouží zmínit.
Tvorba amerických progrockových matadorů ENCHANT mi až doteď unikala. Zaznamenal jsem jejich jméno, tušil, že je mají pod patronátem slovutní Inside Out, ovšem tím mé pojítko s kapelou končilo. Naše cesty se kříží až na osmé studiové nahrávce „The Great Divide“, která vychází 11 let od posledního alba „Tug Of War“. Berte tedy tohle krátké a zcela laické pojednání čistě bez jakéhokoliv kontextu s předcházející studiovou tvorbou kapely.
Když jsem při opakovaných posleších hloubal, jak nejlépe „The Great Divide“ vystihnout, napadlo mě hodně přívlastků a přirovnání, těžko však bádat nad tím nejsprávnějším. To od začátku dokazuje fakt, že jde o desku mnohovrstvou, pestrobarevnou a velmi univerzální. Nálady se velmi plynule střídají a pozměňují, aniž by změny působily jakkoliv mechanicky či samoúčelně.
ENCHANT jsou viditelně ze staré školy (ostatně z čeho jiného v tomto žánru čerpat), jejich vyznění však nepopírá současnost. Zvuk je velmi vzdušný, futuristický, nálada přímo kosmická, hravá a velmi příjemná až hřejivá. Melodie zde obsažené ve mně probouzí poslechovou bezstarostnost a samozřejmost emočních králů z MARILLION. Potěšila vytáhlá brumlající basa, která rozhodně nemá účel rovně kopírovat rytmus. Velikou předností desky jsou chytře napsané pěvecké linky Teda Leonarda, bez jehož vkladu by album nebylo přesně tou citlivě vystavěnou skládačkou, dávající ze všech úhlů pohledu smysl.
Přes skutečnost, že hnedle pětice skladeb svou délkou překonavá sedmiminutovou stopáž, znějí velmi úhledně až hitově. Kalkulačky netřeba zapínat, s touto deskou nit neztratíte, macho pasáže přenechejte druhým. Vždyť i devítiminutová titulka je vlastně písní přímočarou a velmi logicky strukturovanou. A parádní.
Kapele sluší jak chvíle, kdy se opře o metalový riff („All Mixed Up“) a zní trošku jako FATES WARNING ve svých nejlepších letech, tak softrockové momenty („Transparent Man“, „Life In A Shadow“), útočící velkorysým výrazem, silnou ústřední melodií a snadno zapamatovatelným refrénem. Vlastně marně hledám momenty, kde ENCHANT šlápnou vedle, dokonale se trefili do mého rozpoložení, které pojímá i mou znechucenost nad marností, tápavostí a invenční vymřelostí nynějších progresivně-metalových kapel. ENCHANT dokonale stvrzují obraz toho, jak má vypadat progrockové album, který sice nemá ambice objevovat neobjevené, zato jej nedokážete v půli vypnout. Zcela vyladěný, harmonicky dokonalý počin. Víc takových!
1. Within An Inch
2. Circles
3. The Great Divide
4. All Mixed Up
5. Transparent Man
6. Life In A Shadow
7. Deserve To Feel
8. Here And Now
Diskografie
The Great Divide (2014) Tug Of War (2003) Blink Of An Eye (2002) Juggling 9 Or Dropping 10 (2000) Break (1998) Time Lost (1997) Wounded (1996) A Blueprint Of The World (1993)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.