Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
PAIN OF SALVATION zvonil umíráček. Nemálo na tom, že hlavní persónu Daniela Gildenlöwa opustil i poslední člen klasické sestavy, ale ještě si na něj políčil zákeřný streptokok a poslal ho na neplánované, zato řádně dlouhé nemocniční prázdniny. Uspěchaný návrat v podobě horkou nití poslepované kolekce „Falling Home“ jen rozpačitě upozornil na comeback a znovu smíchaná „Remedy Lane“ pak o to jasněji připomněla, jak bylo dříve krásně a už není. Zkrátka a dobře, rozhodnout musel až nový materiál, jehož čas dozrál právě teď…
Je pochopitelné, že děj alba se točí kolem nemoci, strachu z umírání a radosti z uzdravení. Sám autor k tomu říká, že co započalo jako nepříjemná infekce, se náhle otočilo do velmi reálné možnosti konce. Celá nahrávka však nemá představovat pouze temnou stránku věci, ale i naději na zítřek, bez ohledu na její křehkost či naivitu. Daniel v tom má prostě jasno, prozření jako vyšité, a tak se podle svých slov konečně zaměřil na věci, které jsou v životě důležité. Pokud se však podíváme do bukletu CD na tu záplavu fotografického pózování na nemocničním lůžku, ve sprše a kdoví kde a s čím ještě, můžeme dojít k závěru, že se v některých věcech nezměnilo vůbec nic… nás naštěstí zajímá především hudba.
A s ní to vypadá o pořádný kus veseleji. Když už nemocniční téma tak trochu vybízí k bilancování, připomene i řazení skladeb vývoj celých PAIN OF SALVATION. Startuje se totiž pořádně svižně, ostrým a šťavnatým riffem „On A Tuesday“. Takový nástup jsme u kapely zažily snad naposledy na „The Perfect Element“, čili rozhodně překvapí, navíc, když skladbu korunuje povedený refrén a dva zlomy do klidnějších vod. Úvod, jak se patří. Dvojka „Tongue Of God“ pohladí čistým klavírem, ovšem baladický úvod brzo přikryje pořádná tma. Ani tady kapela ve středním tempu nešlápla vedle. „Meaningless“ měla jako první klip, který sice příliš nefungoval, ovšem píseň je to parádní – od úvodní melodie až po silný refrén s ukřičeným druhým hlasem Ragmara Zoberga (schválně zkuste na youtube pohledat akustické zpracování téhle skladby od IN THE LOOP).
V „Silent God“ už hraje klavír zastřeně, což rozhodně není naposledy na albu. Příjemný a výjimečně kratší předěl, taková BEATLESárna. Druhou nejkomplexnější věcí po úvodním „Úterý“ je „Full Throttle Tribe“ se zajímavě sekanou slokou a nakažlivým refrénem, následuje druhá klipovka „Reasons“ (které bych trochu té inspirace od aktuálně kurzovních LEPROUS nezazlíval, stačí vzpomenout, kolikrát si zase oni dříve půjčovali právě od POS), pokračuje parádně svíravá „Angels Of Brokens Things“ se zborceným kytarovým sólem (sólovou kytaru jinak téměř neslyšno) a to nejpovedenější uzavírá minimalistická rocková věc „The Taming Of A Beast“, která graduje z bumčvacht slok až do zprasených zbustřených kil v refrénech.
Pokud bych měl říct, co se mi na novince nepozdává především, pak je to její obrovská délka. Na tu doplatily nejen dvě poslední položky alba – táboráková „If This Is The End“ a závěrečná titulka – v nichž se na obrovském prostoru téměř nic neděje, ale svým způsobem i ostatní skladby, kterým by ubrat sem tam pár desítek vteřin také jen a jen prospělo. Naopak nutno u Daniela kvitovat velké zklidnění vokální exhibice, takhle „civilně“ nazpívanou nahrávku čekal asi málokdo.
Může někomu prospět umírání? A dá se něco takového vůbec napsat o člověku? Ne kdepak, nic podobného ode mě neuslyšíte. PAIN OF SALVATION však déle trvající zmírání tvůrčí invence rozhodně prospělo a dalo jim šanci vrátit se s povedeným materiálem. Ze vší objektivity mi pro „In The Passing Light Of Day“ vychází 7,5 bodu, a to hlavně za to již zmiňované zbytečné natahování, mamutí stopáž a dvě závěrečné položky, ovšem pro dávnou sympatii ke značce si dovolím ještě půl bodík přihodit. To čistě z radosti, že jsme se s Danielem po dlouhých deseti letech na většině alba zase hudebně potkali. Třeba příště zajdeme ještě o kus dál.
1. On A Tuesday
2. Tongue Of God
3. Meaningless
4. Silent Gold
5. Full Throttle Tribe
6. Reasons
7. Angels Of Broken Things
8. The Taming Of A Beast
9. If This Is The End
10. The Passing Light Of Day
„In The Passing Light Of Day“ se povedlo také z důvodu, že se nikterak okatě nevrací ke kořenům, jen na ně upomíná množstvím lichých dob, na ně však naplétá nitě, které pocházejí ze současnosti. Osobně mi i tak trošku chybí větší hravost s jednotlivými motivy, tučnější vrstvení a ke konci alba také více vzrušení. Nicméně úvodní „On The Tuesday“ či singl „Meaningless“ již teď patří do zlatého fondu kapely. Za mě tedy spokojenost, bezmezné nadšení se však nekoná.
1. února 2017
Rudi
8,5 / 10
Božemôj, veď je to už celých 10 rokov od momentu, čo ma táto kapela naposledy naozaj bavila.
Ozveny Scarsick a čo je ešte dôležitejšie aj atmosféra neprekonateľných opusov Remedy Lane a Perfect Element Pt. I, to všetko a veľa nového sa deje na tomto albume.
Veľká radosť hneď na začiatku roka!
22. ledna 2017
Marigold
9 / 10
"I need something cutting to the bone." Hudba PAIN OF SALVATION už roky nezněla tak, jako by byla o něčem, na čem opravdu záleží. Už roky nebyla jenom paravanem Danielova ega, které se potácí ve falešné iluzi minulých dekád a stále zaumnějších konstrukcí. Osobní příběhy do hudby patří, a tak si troufám tvrdit, že nedávné vážné zdravotní potíže se ve tvorbě PAIN OF SALVATION obtiskly. Najednou není čas ztrácet čas. Pózami, hraním si na retro, manýrismem. Z riffů brní ruce, melodie se jen tak jemně nevtírají, ale vyráží dveře i okna. Zároveň se dostavuje nepoznaný pocit pokory a jednoduchosti, který kapele umožňuje pracovat s relativně úspornými nápady a do popředí staví Danielův soustředěný a umírněný přednes i intenzivní texty plné bolesti, nejistoty a sladkých vzpomínek. Album se kupodivu nerozpadne ani ve chvíli, kdy první (znatelně nabroušenou) sekci nahradí lehké zvolnění do jakéhosi "Road Salt Three". Ani otevřená koketérie s melancholickým folkem tomu na naléhavosti neubírá. Když ve finálním dvojbloku probleskne "Ending Theme", není na to nic nuceného nebo sebe-vykradačského. Naopak, "In The Passing Light Of Day" zapadá do příběhu, který pro mne z větší části skončil "Scarsickem". Příběhem kapely, která pro přináší víc než jen technickou finesu a skvělé melodie. Příběh kapely, která se dovede dotknout skutečně podstatných věcí běžné existence. Svým způsobem je to poprvé, kdy s PAIN OF SALVATION absolutně souzním. Tím nechci tvrdit, že novinka je jejich nejlepší deska, na to přeci jen obsahuje rozpačitá místa. Jenom jednoduše už pěkných pár dní nedovedu poslouchat nic jiného. Synergie.
16. ledna 2017
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Natias
8,5 / 10
Hodnocení nových POS jsem stále odkládal, protože nemám pořád úplně jasno. Mám z toho podobný pocity jako napsal ve svém hodnocení Hooya. Bohužel se nemůžu zbavit dojmu, že by vše mohlo být dotaženější a vyšperkovanější. Někdy je to až moc ohlodaný na kost a připadá mi, že se toho na novince oproti minulosti málo děje. Takže zatím za 8,5.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.