Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Seattleská dvojice BELL WITCH si do názvu vetkla hlavní postavu jižanské legendy a od roku 2010 let stabilně vybrušuje doomový materiál ke svojskému stylu. Ten se nebojí vzletnosti, která hudbu vytahuje z podzemních hlubin a v temnotě nachází trochu světla.
Už předchozí dvě desky „Longing“ (2012) a „Four Phantoms“ (2015) stály na delších kusech. „Mirror Reaper“ naproti tomu přichází se skladbou jedinou (byť pro CD vydání rozdělenou do dvou cca čtyřicetiminutových kusů), monolitem, který je nejlépe vychutnávat v celku a soustředěně. Počasí, které je teď za okny, je pro vychutnání tohohle long-drinku ideální.
BELL WITCH nejsou jako SUNN O))) staviteli architektonických skvostů, které baví opájet se jejich dokonalou stejnoměrností. Jsou spíše sochaři. Rádi pronikají pod povrch, hledají, vrtají a narušují, objevují struktury, původní kámen přetvářejí ke svému obrazu.
Výsledek má mnoho faset. Je beznadějný i vzletně vznešeně krásný, hraje si s poklidnými chorály i řevem hříšníků z pekla. Staví sonické zdi a bourá je čistou melodií, jež ale nefunguje jako soustava tónů, ale celých akordů. Onen mnohovrstevnatý celek však nepůsobí překombinovaně, jakkoliv by to tak ze shora uvedeného popisu mohlo vypadat. Má systém, nikdy to není jen samoúčelné vrstvení nápadů jeden na druhý. Myšlenky a melodie se vracejí, pracuje se hned s několikerými vrcholy i závěrečným katarzním tichem.
Doom, ač to jde trochu proti jeho původní koncepci, nemusí být vždy beznadějný. Nemusí to nutně být hudba, která své už tak depresivní posluchače uvrhá ještě hlouběji do tenat jejich nemoci. Naopak. Může z tohoto vězení povznést. „Mirror Reaper„ je přesně takový.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.