Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To, že je Japonsko v rámci postrockové hudby velmoc, která stvořila legendy typu MONO nebo BORIS, asi není zapotřebí připomínat. Půjdeme-li od Japonska na západ, tak i u jejich západních sousedů se dá najít spousta zajímavých kapel typu jihokorejských JAMBINAI. Pokud bychom šli západně ale dál, dokázal bych se opřít jen o jedno jméno. O nějaké čínské postrockové kapele jsem poprvé slyšel až v roce 2013, kdy WANG WEN vydali svůj split se švédskými instrumentálními čaroději z PG.LOST. Vzhledem k tomu, že v lednu zahrají na Strahovském kopci, si dovolím připomenout jejich sedmé studiové album.
Od roku 2003, kdy vydali první album, WANG WEN ušli dlouhou cestu. Od kapely, která vyznávala víceméně tradiční postrockové vzorce, vyrostli ve velmi svojský hudební samorost s mnoha přesahy, ve kterém na poslední desce nalézám odkazy na ty, kteří svoji cestu hledají v méně probádaných prostorech, jako YNDI HALDA nebo GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR. Zdaleka nejen to, mnohdy máte pocit, že posloucháte experimentálnější a minimalističtější verzi Ennio Morriconeho nebo modernější PINK FLOYD. Miluji kapely, jejichž hudba sama vám vede fantazii a působí jako zvukomalba nebo příběh a tohle je přesně ten případ.
Výrazové prostředky WANG WEN se v současnosti neomezují jen na kytaru, basu a bicí, ale uslyšíte tu smyčce, samply, trubku… A vše jsou schopni na sebe vrstvit a skládat s tím, že každou chvíli nalézáte instrumentální zajímavé nápady, hravost i místa, která s vámi pohnou po citové stránce. Jen málokdy dochází k nějakým bouřlivým erupcím, ale oč vzácnější tato místa jsou, o to jsou drtivější. Pokud hledáte zajímavý objev, který se trochu vymyká šablonám, tak s poslední deskou WANG WEN nesáhnete vedle.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.