Album "Cast In Stone" právě vyšlo u Sanctuary/Castle Music v rozšířené remasterované reedici v této podobě:
CD One:
01. The Evil One
02. Raised In Hell
03. All Devils Eve
04. Bleeding
05. Destroyed & Damned
06. Domus Mundi
07. Flight Of The Hydra
08. Gods Forsaken
09. Mortals
10. Infectious
11. Kings Of Evil
12. You’re All Gonna Die
13. Judgement Day
14. Swarm
CD Two:
01. Intro
02. Bloodlust
03. Die Hard
04. Acid Queen
05. Bursting Out
06. Warhead
07. Lady Lust
08. Manitou
09. Rip Ride
10. Venom
11. 7 Gates Of Hell (Bonus Track)
12. Welcome To Hell (Bonus Track)
13. In Nomine Satanas (Bonus Track)
14. Black Metal (Bonus Track)
15. The Evil One (Bonus Track)
THE JESUS LIZARD - Rack
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
NOSFERATU (2024)
Už dlho ma nič takto nerozbilo. Podľa mňa najlepšia draculovina vôbec.
EMPTY MIRROR - Deus Profanus
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
STRATALITH - Ether(bound)
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
THE SUPERVOID CHORAL ENSEMBLE - Live From the Downwhen Terminus
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
LIZZARD - Mesh
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
NOSFERATU (2024)
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.