"D o k r u h u rozevírají uhrančivou náruč a ve videoklipu
Už se o tom diskutuje nejen v kuloárech. Prašný nálet z amerického středozápadu dorazil do Podkrušnohoří. Přinesl s sebou dusot kopyt, ozvěny šamanských rituálů i kvílení rozjetého dostavníku a kořeny zapustil přímo v Chomutově. Pro tři místní srdcaře semknuté D o k r u h u se stal živnou půdou, která pod producentským dohledem Amáka z Golden Hive Studio svébytně rozkvetla v sedm pecek, ostrých jak čerstvě nabroušená břitva, a přitom temně melancholických, jako by oplývaly až spirituálním nádechem.
Trojici s bohatým hudebním backgroundem spojuje především pokora a jasná vize s fokusem na nespoutaně niternou kytaromalbu. „Je naprosto kouzelný, když vás něco tak moc překvapí zvukem a emocí obzvlášť potom, když si uvědomíte, z jakých končin světa to pochází a jaký typ lidí vám to do života přinese. Dělat na takový hudbě byla čistá radost, která mi připomněla, proč jsem to před časem začal dělat. Je v tom pro mě něco naprosto esenciálního a pudovýho. Zvuková stěna, která vás až hypnoticky vtáhne do hry. Kéž
by víc českých kapel bylo schopných pracovat s tak zásadními emocemi,“ podělil se o svůj pohled Amák.
Eponymní debutová deska D o k r u h u je již na světě, na vydání si ale ještě budeme muset chvíli počkat. Jako vábnička mezitím spolehlivě poslouží dva výrazné singly, Kill, Kill, Kill a Iron, The Sun, k němuž aktuálně vznikl pulzující videoklip ve stylu tísnivého pohraničního noire. Jeho tvorbu si vzala na starost režisérka Ivana Antošová, která reálie projektu zná z té nejtěsnější vzdálenosti a dokázala jej tak autenticky vystihnout.
„Hlavním tématem je především neklid. Když se člověk snaží utéct sám od sebe, ale stejně si nakonec všechno nese s sebou. Zrychluje, sám sobě ale nikdy neuteče. Neklidný úplněk. Navenek se zdá, jako by se nic nedělo. Ve skutečnosti vám ale nedá spát,“ vysvětluje autorka klipu.
Více info:
www.facebook.com/dokruhu
IOTUNN - Kinship
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
VOLA - Friend Of A Phantom
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
THE CURE - Songs Of A Lost World
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
HAVOK - New Eyes
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
ENVY - Eunoia
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
ISBJÖRG - Falter, Endure
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
PAGANIZER - Flesh Requiem
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.