"D o k r u h u rozevírají uhrančivou náruč a ve videoklipu
Už se o tom diskutuje nejen v kuloárech. Prašný nálet z amerického středozápadu dorazil do Podkrušnohoří. Přinesl s sebou dusot kopyt, ozvěny šamanských rituálů i kvílení rozjetého dostavníku a kořeny zapustil přímo v Chomutově. Pro tři místní srdcaře semknuté D o k r u h u se stal živnou půdou, která pod producentským dohledem Amáka z Golden Hive Studio svébytně rozkvetla v sedm pecek, ostrých jak čerstvě nabroušená břitva, a přitom temně melancholických, jako by oplývaly až spirituálním nádechem.
Trojici s bohatým hudebním backgroundem spojuje především pokora a jasná vize s fokusem na nespoutaně niternou kytaromalbu. „Je naprosto kouzelný, když vás něco tak moc překvapí zvukem a emocí obzvlášť potom, když si uvědomíte, z jakých končin světa to pochází a jaký typ lidí vám to do života přinese. Dělat na takový hudbě byla čistá radost, která mi připomněla, proč jsem to před časem začal dělat. Je v tom pro mě něco naprosto esenciálního a pudovýho. Zvuková stěna, která vás až hypnoticky vtáhne do hry. Kéž
by víc českých kapel bylo schopných pracovat s tak zásadními emocemi,“ podělil se o svůj pohled Amák.
Eponymní debutová deska D o k r u h u je již na světě, na vydání si ale ještě budeme muset chvíli počkat. Jako vábnička mezitím spolehlivě poslouží dva výrazné singly, Kill, Kill, Kill a Iron, The Sun, k němuž aktuálně vznikl pulzující videoklip ve stylu tísnivého pohraničního noire. Jeho tvorbu si vzala na starost režisérka Ivana Antošová, která reálie projektu zná z té nejtěsnější vzdálenosti a dokázala jej tak autenticky vystihnout.
„Hlavním tématem je především neklid. Když se člověk snaží utéct sám od sebe, ale stejně si nakonec všechno nese s sebou. Zrychluje, sám sobě ale nikdy neuteče. Neklidný úplněk. Navenek se zdá, jako by se nic nedělo. Ve skutečnosti vám ale nedá spát,“ vysvětluje autorka klipu.
Více info:
www.facebook.com/dokruhu
NACHTMYSTIUM - Blight Privilege
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
BODY COUNT - Merciless
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
DJEVEL - Natt Til Ende
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
NEKUS - Death Apophenia
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
GAEREA - Coma
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
VAMPIRSKA - A Liminal Heart Paints The Deepest Shade Of Serenity
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.