Posmrtná antologie s názvem „Scattered Ashes - A Decade of Emperial Wrath“ (vyjde v březnu u Candlelight Records ve formátu double CD) bude obsahovat tyto hymny, pečlivě vybrané samotnými členy kapely:
Disc One:
01. Curse You All Men
02. The Tongue Of Fire
03. The Majesty Of The Night Sky
04. Cosmic Keys To My Creations & Times
05. Wrath Of The Tyrant
06. The Loss & Curse Of Reverence
07. An Elegy Of Icaros
08. I Am The Black Wizards
09. Thus Spake The Nightspirit (live)
10. Ye Entrancemperium
11. In The Wordless Chamber
12. With Strength I Burn
13. Inno A Satana
Disc Two:
01. A Fine Day To Die
02. Aerie Descent
03. Cromlech
04. Gypsy
05. Funeral Fog
06. I Am
07. Sworn (ULVER remix)
08. Lords Of The Storms
09. My Empire's Doom
10. Moon Over Kara-Shehr
11. Witches Sabbath
12. Ancient Queen
13. In Longing Spirit
DEFEATED SANITY - Chronicles Of Lunacy
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
LEPROUS - Melodies Of Atonement
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
NACHTMYSTIUM - Blight Privilege
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
BODY COUNT - Merciless
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
DJEVEL - Natt Til Ende
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
NEKUS - Death Apophenia
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.