DVD "Blackcrowned" čekejte 13. června (Regain Records). K dostání bude pouze 3000 kusů obsahujících tyto záznamy:
Hamburg, Germany 1999:
01. Panzer Division Marduk
02. Burn my Coffin
03. Baptism by Fire
04. The Sun Turns Black as Night
Norrköping, Sweden 1993:
05. Wolves
06. Holy Inquisition
Krokek, Sweden 1992:
07. Still Fucking Dead
08. Within the Abyss
Hengelo, Holland 1997:
09. Dark Endless
Heidenheim, Germany 1995:
10. The Sun Has Failed
Lössnitz, Germany 1999:
11. Burn my Coffin
Bradford, United Kingdom 1996:
12. Materialized in Stone
Dynamo Open Air, Holland 1999:
13. The Black
San Fransisco, USA 2001:
14. Azrael
15. Beyond the Grace of God
Essen, Germany 1999:
16. Those of the Unlight
17. Sulphur Souls
Strassbourg, France 2001:
18. Jesus Christ...Sodomized (bonus track)
19. La Grande Danse Macabre (bonus track)
DEFEATED SANITY - Chronicles Of Lunacy
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
LEPROUS - Melodies Of Atonement
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
NACHTMYSTIUM - Blight Privilege
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
BODY COUNT - Merciless
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
DJEVEL - Natt Til Ende
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
NEKUS - Death Apophenia
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.