OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Album, ktoré ide (pre mňa) v duchu šedivého predchodcu... Zvukovo mu nemám čo vytknúť, ide skôr o to, že zas som si tu našiel len zopár songov, ktoré ma tešia ("Oceans of blood", "Until the last king died", "The terrible one", "Massada"), ale je tu aj dosť takých, ktoré ma až na zopár momentov extra nezaujali a dokážem si album predstaviť aj bez nich ("Liberty or death", "Highland tears", "Silent revolution", "Shadowland", ktorej stred je síce fajn, ale zbytok je nevýrazný)... Nepokladám ho za totálny prepadák, ako poniektorí, ale tiež nepatrí k tým extra vydareným od Diggers....
V pohodě. Žádný propadák. Velmi slušné album, nic co by mělo vyvolávat exaltované reakce:-).
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Táto kapela bola v najlepšej forme koncom deväťdesiatych rokov, albumu Knights Of The Cross sa nedá takmer nič vytknúť. Liberty Or Death je tak trochu nuda, kapela evidentne nevie kadial ísť, je to štandartný heavy metal, ale nijak vás to nestiahne. Výnimkou sú azda dve najlepšie skladby a to titulná (dobré riffy a epický duch) a Highland Tears (vskutku výborná a chytlavá skladba). Zopár ich ešte celkom obstojí (druhá, deviata a bonusová) a to je tak všetko. Na jednej strane je to aj dobre, už ma unavuje to nekonečné napalovanie CD. Na druhej strane by možno nebolo od veci ukončiť kariéru, ale ešte predtým by som túto kapelu rád videl naživo. Snáď mi bude dopriate.
Tak 15 let nazpět to mohlo být celkem zábavné, tohle je ale spíš parodie. Když přihlédnu k neuvěřitelně nudnému vystoupení před Therion v Abatonu, není čas to odpískat?
Co tady psát? Snad jen odkázat na své hodnocení předešlého alba The Last Supper s tím, že na tomto albu se povedla titulní píseň, Highland Tears a Massada. Slušná je ještě Silent Revolution. Čas od času pěkné sólo. Od alba Rheingold to s nimi jde z kopce. Je to poslouchatelné, ale nemá to šanci ničím překvapit - proto o bod méně než na The Last Supper. Za 5 bodů. Edit 25. 11. 2009: O 0,5 bodu navíc. Je to přeci jen vyrovnanější album jak The Last Supper.
-bez slovního hodnocení-
Standart, ale bylo to těsně, minulé deska a hlavně Rheingold byla parádní, tohle už je silný pokles kvality.
-bez slovního hodnocení-
Grave Digger tentokrát přichystali naprosto standardní porci svého nezaměnitelného heavy metalu. Sice do toho nepřimíchali žádné zásadnější kusy jako tomu bývalo v minulosti (snad titulní či Highland Tears), ale na druhou stranu už vydali i daleko horší album. K jejich vrcholu se Liberty Or Death nezařadí (bojím se, a posledních několik desek mě v tom utvrzuje, že nejlepší období mají za sebou), ale špatné album to rozhodně není.
-bez slovního hodnocení-
Hm... Už minulé album bylo takové nemasné, neslané. Nové album pokračuje přesně v tom samém duchu: standardně zahraný heavík s typickým vokálem, nic nového pod sluncem - prostě klasika. Ovšem "Highland Tears" je opravdu celkem povedená. Takže budu taky shovívavý...
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.