OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Zvláštna ale velmi chytlavá lyrika. Tak zpívali jsme první hlas a Freud zpíval bas: "My nevěříme v ďábla, ale ďábel věří v nás" Tak to je fakt sila!
Vetsina skladeb me naprosto dostala svou atmosferou a dynamicnosti..jedinecna kapela
Na první poslech pár dobrejch nápadů, ale časem ta deska roste a je lepší a lepší. Nejvíc mě bere "Večer, kdy Freud zpíval bas" a "Noční motýl" - ten je geniální. Na druhou stranu: "Pochod podsvětím" a "Velký ne" mi absolutně nic neříkají.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Každá deska Insanie je lepší a lepší. Líbí se mi to moc a ty klávesy mi tam sedí a Polyho texty jsou fantastické. Největší pecka je u mě Večer, kdy Freud zpíval basem ten text je geniální.
-bez slovního hodnocení-
Tahle deska mě naprosto dostala - nemůžu hodnotit jinak :)
ubylo punkové živelnosti, přibylo potemnělé atmosféry podpořené nečekaně širokým využitím kláves (potěšilo), texty tradičně výborné, výhradní použití češtiny jim navíc moc sluší. Obal = lahůdka.
deska, ktera mi nedala jediny duvod nezustat fanouskem Insanie :-) ackoliv po prvnim poslechu jsem byl mirne na rozpacich, velmi rychle a rad jsem si privyknul na zajimavy posun ve zvuku. Insania je uz dlouho (a doufam, ze zustane) originalnim ukazem na nasi scene
Deska, které ze mě udělala fanouška Insanie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.