OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
velmi zvlastna doska... Accept sa hladali, ale nenasli... kazdy song skusa nejaky iny vyraz, ale je to iba cesta odnikadial nikam... albumu neprospieva ani hojna ucast Baltesa za mikrofonom (teda nie, ze by spieval zle, ale jeho songy posobia zbytocne, rozmelnuju uz aj tak rozstruseny flow dosky a hlavne, ked mate v kapele Uda, naco pustat za majk niekoho ineho)... Accept nahrali svoj Forbidden, na ktory mozeme smelo zabudnut, ked Udovci aj Hoffmannovci chrlia momentalne jednu skvelu dosku za druhou...
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Zajímavé album, které v sobě spoljuje několik etap Accept najednou. Určitě není špatné ( respektive je lepší než cokoliv z let 89-95). Rozhodně neurazí.
-bez slovního hodnocení-
Velmi zajímavý mix nově, moderně a současně (míněno v době vzniku alba) znějících písniček (pozitivum) a naopak archaicky znějících věcí (negativum). Album o více jak o třídu lepší svého předchůdce! Jak jsem již uvedl, za slabou (vykopávku) lze považovat úvodní Hard Attack a střed alba (např. It Ain´t Over Yet, titulní, Crucified). Jednoznačně nejlepším songem je dvojka Crossroads s moc pěknými vyhrávkami. Pěkný riff nabízí Run Through The Night. Nejmoderněji zní Diggin´ In The Dirt. Nevím, co si mám myslet o závěrečné primitivní Primitive, ale jako legrácku to beru! Album, které bych v diskografii Accept nazval jako nejzvláštnější.
Neviem, čo od tohoto albumu čakali ostatní, ale ja som dostal presne to, čo som chcel... Poriadnu dávku Acceptovského heavy metalu (aj keď priznávam, že pri prvom počúvaní hneď úvodnej hardrockovej "Hard attack" som mal chuť okamžite vypnúť a na tento album zabudnúť - som rád, že som tak neurobil). Vzhľadom k tomu, že som sa k tomuto (ako aj predošlému) albumu dostal relatívne nedávno (cca na sklonku min. roku), nestihol ma ešte začať nudiť, ale myslím, že mu to ani nehrozí... Nepatrí síce k extra najlepším albumom Accept, ale hanbu ich menu rozhodne nerobí...
0/10
Tohle album mě kdysi nemile zaskočilo, ale dnes si dost často poslouchám písničky jako Hard Attack, Crossroads a hlavně Run Through The Night (to jsou opravdu hity, kterým čas nic neubral).
ale jo, Death Row to jasně převálcuje
neslané nemastné i když nějaká dobrá skladba se tu najde. Smutný konec legendy.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.