OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Neskutečně zajímavé album. Myslím si, že když album vyšlo, tak všechny solidně překvapilo (mě tedy určitě). Kvalitní mix všeho, co Sonata hrála dříve, ale tady je to všechno zhuštěné a, řekl bych velmi upřímné. To je přesné, je to naprosto upřímné album. Asi nejlepší album finských melodiků.
Podle mě nejlepší album Sonaty. Ucelená a místy dokonce "ujetá" deska; kombinují se zde extrémně chytlavé melodie a zároveň i obtížněji přístupné písně. Souhlasím s recenzí - album se zalíbí na poprvé, ale i po několika posleších je v prostoru Unie něco k nalezení. Skvělé aranže, božské klávesy a hlavně unikátní Tony. Opravdu nevím, co vytknout!
Propracované,nejpomalejší album,heavymetalové kořeny tvůrců(Harvest) se zde propojují s popem a výpravnými klávesami(Under Your Tree) s lehkostí a přijemnou poslechovostí. Celým albem prostupuje i velice dobrá a na poměry kapely temná atmosféra(In Black And White).Tonyho zpěv je posazený hlouběji a celé album tolik nespěchá,naopak hraje si s atmosférou(Caleb) a kolikrát velice neotřelou stavbou skladeb.. Jelikož album v podstatě nemá slabé místo,považuji ho z odstupem času za nejlepší od Sonaty
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Vyloženě zvláštní album v diskografii kapely. Tak trochu experimentální a velmi odvážné, ale omezený power-metalový slovník (zejména v rytmice) nedovoluje jít za hranice toho, co SONATA ARTCICA vlastně dělala vždycky a veškerou "progresivitu" tudíž řeší občasnou kompoziční členitostí. Někdy tím vzniká výborná skladba narvaná silnými nápady ("Caleb" nebo "My Dream's But A Drop Of Fuel For A Nightmare"), někdy se to tak trochu vymkne z rukou a vzniká přeplácaná snůška nevalných nápadů ("The Vice", "Fly With The Black Swan"). Jsou zde skladby pro kapelu tak trochu typičtější, ale zároveň obohacené o nové postupy a odvážnější strukturu (našlapaná "In Black And White", "Paid In Full" narvaná chytlavými melodiemi nebo lehce experimentální "It Won't Fade"). Postupem času jsem zjistil, že se k albu čas od času vracím - což se jen zřídkakdy stává u jakékoliv jiné desky z diskografie SONATY ARCTICY - a zjišťuji, že jde vlastně o docela zajímavou a celkem zábavnou desku. Cením si ji minimálně už za ten odvážný krok, který na ní kapela učinila. Walramovo přirovnání ve verdiktu je velmi výstižné.
-bez slovního hodnocení-
Tento album nahrala vtedy mlada ambiciozna kapela, ktora predtym hravala ubermelodicky a megahitovy speed metal. Vsetko toto zrazu na Unii zmizlo, zostali len dlhe a melodicky nezaujimave piesne v polovicnom tempe, bubenik hra asi 3,5 rytmickych patternov na variacie bum-cvacht, spevak od predosleho albumu chytil neprijemny ukricany a jacavy afekt, ktory je dalej rozvijany, gitary su sice nestandardne podladene a miestami napadite, no cely album riffami neutiahnu a klavesove registre sme uz predtym velakrat poculi. Sonata Arctica sa mozno chytila na poprednych miestach katalogov Nuclear Blast a do povedomia mainstreamovejsie orientovanych rockovych posluchacov, no definitivne stratila svoju dobre vymodelovanu tvar. Dovolim si dokonca tvrdit, ze prve tri albumy boli lepsie ako toho casu ich vzorov Stratovarius.
První čtyři desky mám opravdu rád, ale tohle ... viz fathertime
Nevyvážené, řekl bych až přeplácané. Na jednu stranu super kusy /in black and white, my dream's.., it won't fade, good enough../, které jsou mírně naředěny slabšími věcmi /paid in full, caleb, the worlds forgotten.., they follow/ a doplněny naprosto nevkusnými hrůzami /for the sake of revenge, under your tree, fly with the black swan, HARVEST!!!/. Nic světoborného, bylo líp, bude líp.
To že jsi dobrý v jedné věci ještě automaticky neznamená, že budeš dobrý i v druhé a někdy platí "Ševče, drž se svého kopyta!"
Trochu ořezat a je z toho super album.
Album s výbornými piesňami , avšak trpiaci istou kvalitatívnou nevyrovnanosťou. Ako napríklad Dance of Death od Maidenov. Na albume sú výrazné , hitové skladby , avšak aj šedé , tuctové kusy.Nasledujúci Days of Grays je síce vyrovnanejší , ale silu istých prvkov Unie veru nemá.
Parádní progresivní deska. Proč hrát stále jen speed metal, když máte na víc? Je to subjektivní věc, jiní píší, že na to nemají....já nesouhlasím.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.