OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na jiném místě někdo k albu píše, že mu album přijde až infantilní a s tím musím hrubě nesouhlasit. Mně dětinská přišla raná tvorba - patetické symfonické plochy, vizuální stylizace Sharon do princezniček, respektive ledových královen... Po předešlém téměř popovém Unforgiving, přidali kytarově hutnější základy a výrazné melodie a to se mně osobně líbí. Pro mě je Hydra překvapivě DOSPĚLÉ album, byť pro skalního fanouška bude znít tenhle Dance Metal komerčněji.
-bez slovního hodnocení-
Poměrně rychle se to samozřejmě oposlouchalo, ale i tak si to občas pustím a upřímně mě to baví. Můžeme se sice bavit o tom, že kapela vyměkla, rezignovala na jakékoliv umění a naservírovala nám produkt určený pro masy, jehož hlavním účelem je vydělat. A do jisté míry to tak skutečně je. Přesto mám však pocit, že se prostě jedná o přirozený vývoj, kapelu tahle muzika baví a mě s ní. Hlavně první kvartet písní je opravdu nadmíru vydařený (ano, i ten song s Xzibitem). Pak to sice trochu ztratí dech, ale nemám problém to doposlouchat. Škoda trochu plochého zvuku, trochu to lidově řečeno "postrádá koule" :) Mé hodnocení všech alb: Enter 4/10 Mother Earth 7/10 Silent Force 6,5/10 The Heart of Everything 7/10 The Unforgiving 8,5/10 Hydra 7/10
Pokračování ve změně stylu z předchozího alba pokračuje, tentokráte lépe, ale už to prostě není to, co bych od takové legendy čekal. Pominu-li vybočení z mantinelů, je to přecijen velice poslouchatelné album.
Nejhorší, nejnudnější věc, co vypustili. Škoda času.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
dalsie vyborne album so znackou WT... opat si dali zalezat a nevypustili ziadnu rychlokvasku, kazdy song ma zmysel... neurazi to ani kovanych metalistov a do usi vlezie aj diskofilom, takze uspech by mal byt zaruceny... nie je to samozrejme najlepsia doska, aku ste kedy poculi, ale treba sportovo uznat, ze WT v rangu "female fronted pop metal" skratka nemaju konkurenciu... Let us Burn...
Po The Unforgiving, pro mne zdaleka nejlepší desce vubec s mother earth, docela zklamani, presto dobra oddechovka.
Hudebně se WT nikam odminule neposunuli, stále chtějí solit jednu chytlavou skladbu za druhou, melodie, které nejdou z hlavy vyhnat. A daří se jim to většinu času, jenže minule na to nepotřebovali armádu hostů, rovněž se mi na The Unforgiving zdál průraznější zvuk, mělo to více hitový potenciál. Přesto Hydra fanoušky kapely ani nepřekvapí, ani neurazí.
Tak nové album Within Temptation sa mi hodnotí veľmi ťažko. Časom som si hodne zamiloval predošlé dielo The Unforgiving, na ktorom verím Sharon každé jedno slovo, každý jeden vzdych...Prvé čo ma v súvislosti s Hydrou napadne je fakt, že nové album je strašne plytké. Nemám najmenší dôvod sa k jednotlivým skladbám vracať, aj keď na druhú stranu musím uznať, že piesne ako Silver Moonlight a Dangerous dôstojne nadväzujú na staršiu tvorbu a pritom znejú súčasne. Špatná nie je ani Let Us Burn či Paradise, ale ísť cestou Apocalypticy kde namiesto poriadnej hudby a zachovaní istej koncepcie účinkuje celá plejáda hostí mi nepríde vôbec šťastné. A počúvať rap na albume ešte stále gothic rockovej kapely fakt nemusím. Z toho celého mi vychádza, že album Hydra je prvým dielom, s ktorým sa ako poslucháč kapely nestotožňujem, ale na koncert Within Temptation sa napriek tomu teším.
To cakanie na refreny sa nejak nevyplatilo ani na piaty krat. Okrem "And We Run" pre mna cista nuda...
.....a to len preto lebo kedysi vydali obrovský a krásny skvost nazvaný ENTER.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.