OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
Bohužel už jsem asi starej, opravdu jsou úspěšný takovéhle kapely? Proč bych měl poslouchat něco co už tady bylo v devadesátých letech?
Uvidíme jestli budu za pár let toto album vnímat jako slabší moment dráhy ChW, nebo definitivní otočení směrem k hlučnému metalu. Tenhle styl, hlasité písčitě rozcuchané kytary, mi k Chelsea nesedí. Na Pain is Beauty se osvědčila elektronika, na Abyss se projevila náklonnost k doomu (a několika konkrétním efektovým krabičkám), na Hiss Spun se elektronika vyškrtla a nahradila více kytarami. Chelsea Wolfe poprvé nefunguje. Za prvé - vklad Troye von Leeuvena je spíš negativní (viz. bezcílné rockové leedování v úvodní skladbě, nebo si vedle sebe postavte 16 Psyche z desky a z provedení v rádiu KXCI jen s kytarou - další důkaz, že ChW ozdoby nepotřebuje). A za druhé - hlas Chelsea se prostě s kytarovým rámusením většinu doby toleruje, ale nepodporuje. To co na albu slyším se mnou nic nedělá, neevokuje žádné silné obrazy. I subjektivně nejsilnější Twin Fawn působí jak slabší verze něčeho již vyřčeného. Nevím k čemu to mělo být. Uvidíme při živém provedení.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Jako celek je album vyvážené, nic nechybí ani nepřebývá. Hlavně neobsahuje trapné momenty, s kterými se v poslední době roztrhl pytel. I přes všechnu kvalitu má jeden důležitý atribut, který opět mnohým chybí, atmosféru. Dobré načasování vydat Hiss Spun na podzim.
Stokrát omletá postmetalová nuda. Chelsea a metal k sobě zkrátka nejdou.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.