Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Label: Twelve Gauge Records
Vydáno: Pátek, 7. července 2023
Délka: 10:36
1. It Is Written, 2. Penance Unending, 3. Heiromonk, 4. With Arms Outstretched, 5. Vows of the Grand Schema, 6. Katharsis, 7. Dawn at Mount Athos, 8. Vulgar Genuflection, 9. Icon Corner, 10. Alms and the Fabled Scarcity, 11. Extracanonical, 12. Hope Crusade, 13. Upon Her Head (a Crown of Twelve Stars), 14. Gnostic Reform, 15. Veneration Of, 16. All Encompassing Principle, 17. Gnashing of Teeth, Hissing of Tongues, 18. In Delirious Communion..., 19. ...Shall Thee Many Be Made Righteous, 20. Faith Alone
1. It Is Written
2. Penance Unending
3. Heiromonk
4. With Arms Outstretched
5. Vows of the Grand Schema
6. Katharsis
7. Dawn at Mount Athos
8. Vulgar Genuflection
9. Icon Corner
10. Alms and the Fabled Scarcity
11. Extracanonical
12. Hope Crusade
13. Upon Her Head (a Crown of Twelve Stars)
14. Gnostic Reform
15. Veneration Of
16. All Encompassing Principle
17. Gnashing of Teeth, Hissing of Tongues
18. In Delirious Communion...
19. ...Shall Thee Many Be Made Righteous
20. Faith Alone
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
