Sledovat vývoj Anathemy je jedno velké dobrodružství a je – li na světě kapela, jejíž kritiky bych s radostí poslal do řiti, pak je to právě kdysi doom metalové seskupení z britských ostrovů. Ustavičné cintání některých „ortodoxů“ o tom, jak vyměkli a zpronevěřili se, vychází pravděpodobně z částečné hluchoty či mentálního bednění nejtěžšího stupně. Každý nový počin Anathemy je hozenou rukavicí, smělou vizí a dokonale propracovaným hudební světem. Nejpozději od zahloubané Eternity začalo uvnitř tohoto spolku prokletých klíčit cosi, co vzápětí roztrhlo žánrové okovy a umožnilo Angličanům natočit takové klenoty jako Alternative 4 a Judgement.

A Fine Day To Exit je přesně věrný těkavé povaze Cavanaghových hochů. Když už se konečně zdálo, že si kotvící Anathemu někam bezpečně zapytlujeme, objeví se nové album s totálně odlišným přístupem. Jakoby si Věčnost podala skrze propast času ruku s novou tvorbou skupiny a vzniklo komorní, zhusta akustické veledílo křehkého – a teď pozor, slovo do pranice – doom rocku. A za tím si budu stát. Ukažte mi kapelu, která dovede tak zobrazovat šedivějící soumrak pocitů, aniž by se patlala v klišé. Ukažte mi kapelu, která by dokázala abstrahovat od všech doom METALOVÝCH propriet (které tak mistrovsky rozšiřují My Dying Bride) a přece nekolabrovat a nezpronevěřit se svému jménu. Můj prst míří do Albionu.

A Fine Day To Exit je vskutku virtuózně zpracovaným dílem. Propojuje skvěle stravitelný melodický rock s atmosférou smutku a nezkrotitelnou bezbřehostí hudby. Neustále přítomná a (často) nosná linka akustické kytary se doplňuje s po floydovsku rozprostřeným štkaním elektřiny, s decentními samply, se stále krásnějícím vokálem Danny Cavanagha, který zaznamenal od raných doomových časů neuvěřitelný posun v kumštu malovat hlasem nálady. K častým hudebním metamorfózám padne jeho křehký a bolestivý projev naprosto dokonale. Poezie ticha, chtělo by se zašeptat v rozjitřené Looking Outside Inside a přece tahle skladba přejde náhle do nabroušené a zoufale naléhavé pasáže. Magie neustálých proměn a rozmanitých her s melodií a zvukem se prolíná celým albem, takže ani nepřekvapí zatraceně svižná a subjektivně nejlepší pecka Panic. Čím hlouběji se člověk dostává pod hudební slupku A Fine Day To Exit, tím více objevuje pod zdánlivě přímočarou „písňovostí“ materiálu další rozměry. Rozprostřená paleta zvuků, vokálů, nepatrných melodických drobnůstek...

Anathema si dobývá stále silnější a pevnější pozici na hudební scéně – už to nejsou jen temná sklepení, Angličani se směle derou na výsluní. Nemá cenu zastírat, že A Fine Day To Exit brnká i na popovější nerv, jenže nikdy ne tak silně, aby způsoboval dávení a kálel si do vlastního hájenství. Vzhledem k tomu, že je to suverén a samorost, vyvolá jen dva druhy reakcí – nadšení a opovržení. Ke které frakci patřím já už víte... Někdy se vyplatí nebýt příliš ortodoxní!

P.S. Obal z dílny Travise Smithe je jednoduše geniální...